ST
Svítilo slunce. Za otevřenými okny praskaly stébla suché neposekané trávy. Slyšela oči daleko za větvemi, viděla kroužící káňata nad vrcholy kopců. Za chvíli bude poledne a slunce vyžene poslední zbytky vánku z hlubokých zaříznutých údolí za jejich vesnicí. Její sny se proměnily ve filmy o uších, které měly pochopení pro jiné jazyky. Prudkými záhyby serpentýn se spustili do přístavního města. Obkružovali údolí jako voda vtékající do odtoku. Dřív si myslela, že obrazy mají být polemikou se svými předchůdci. Nebo později prohlášením vůči nárokům a rodovým stereotypům. Pak se v souladu s tradičním výkladem zavrtala do malby ve směru Coriolisovy síly, ačkoliv o směru pohybu rozhodovalo mnohé, včetně rodinné knihovny, prvních vzpomínek, které tonuly ve zlatavé zeleni. Obrazy se tak staly sítěmi, které jí postupně vydávaly své úlovky. V přístavu se kymácely výletní plachetnice, rackové nabírali výšku ve stoupavých proudech teplého vzduchu. Provoz byl mírný. Hluk sem tak jedoucího auta byl ponořen do základního nálevu šplouchání, třepotání lněných plachet a od středomoří neodmyslitelných cikád. Ačkoliv nebyla švýcarským žoldnéřem, nevyhnula se nostalgii, jejíž žold byl navíc nejistý a nepravidelný. Teď odboč na hlavní, řekla. Třikrát objeli kruhový objezd, než trefili správnou odbočku. Třikrát obešla území malby, než se rozhodla, že protagonisté obrazů jsou z masa a kostí, že mnohočetné exponování prožitků lze zobecnit jako rozpravu o metodě. Forma žádné ilustrace nenesla vinu volného umění. Expanze jeho hranic vedla k pocitům řídkosti a zmatení. Zaparkovali. Vystoupila z vozidla. Horko se odráželo od rozpálených kamenů. Sestoupila až k formám ilustrace, prosmekla se úzkým průchodem mezi definicemi až k navždy zavřeným knihám, k imaginaci za rychlými pohyby očí a za bludnými dráhami limbického systému. Za jeho klení se zbavila klíčků od auta, i staří Helvéti, jdouce do boje, zapálili své příbytky. Vítr, který jí čechral vlasy, nesl mnoho povědomých hlasů. Všechny proklínaly kouzlo přítomného okamžiku.
Svítilo slunce. Za otevřenými okny praskaly stébla suché neposekané trávy. Slyšela oči daleko za větvemi, viděla kroužící káňata nad vrcholy kopců. Za chvíli bude poledne a slunce vyžene poslední zbytky vánku z hlubokých zaříznutých údolí za jejich vesnicí. Její sny se proměnily ve filmy o uších, které měly pochopení pro jiné jazyky. Prudkými záhyby serpentýn se spustili do přístavního města. Obkružovali údolí jako voda vtékající do odtoku. Dřív si myslela, že obrazy mají být polemikou se svými předchůdci. Nebo později prohlášením vůči nárokům a rodovým stereotypům. Pak se v souladu s tradičním výkladem zavrtala do malby ve směru Coriolisovy síly, ačkoliv o směru pohybu rozhodovalo mnohé, včetně rodinné knihovny, prvních vzpomínek, které tonuly ve zlatavé zeleni. Obrazy se tak staly sítěmi, které jí postupně vydávaly své úlovky. V přístavu se kymácely výletní plachetnice, rackové nabírali výšku ve stoupavých proudech teplého vzduchu. Provoz byl mírný. Hluk sem tak jedoucího auta byl ponořen do základního nálevu šplouchání, třepotání lněných plachet a od středomoří neodmyslitelných cikád. Ačkoliv nebyla švýcarským žoldnéřem, nevyhnula se nostalgii, jejíž žold byl navíc nejistý a nepravidelný. Teď odboč na hlavní, řekla. Třikrát objeli kruhový objezd, než trefili správnou odbočku. Třikrát obešla území malby, než se rozhodla, že protagonisté obrazů jsou z masa a kostí, že mnohočetné exponování prožitků lze zobecnit jako rozpravu o metodě. Forma žádné ilustrace nenesla vinu volného umění. Expanze jeho hranic vedla k pocitům řídkosti a zmatení. Zaparkovali. Vystoupila z vozidla. Horko se odráželo od rozpálených kamenů. Sestoupila až k formám ilustrace, prosmekla se úzkým průchodem mezi definicemi až k navždy zavřeným knihám, k imaginaci za rychlými pohyby očí a za bludnými dráhami limbického systému. Za jeho klení se zbavila klíčků od auta, i staří Helvéti, jdouce do boje, zapálili své příbytky. Vítr, který jí čechral vlasy, nesl mnoho povědomých hlasů. Všechny proklínaly kouzlo přítomného okamžiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat