MT
Seděl na zadní sedačce v tiše předoucím Mercedesu. Vůně kožených sedaček se vznášela hned pod základním tónem vonného stromečku. Z rádia se linul operním zpěv a nesrozumitelná obecná němčina. Babička se s dědou dohadovala o minulosti, každý si ji pamatoval odlišně, každý mluvil svým vlastním dialektem. K zapomenutému pečivu se prý po zahradní cestičce vinula fronta mravenců. Nasládlý zápach rozkladu a zapomenutí se převaloval nízko, téměř nerozeznatelně pod slovy. Vyprávění se rozpadalo do jednotlivých kapiček, které odráželi interiér auta. Když se k nim sklonil spatřil ubíhající krajinu ve sféricky deformovaných oknech. Sundal si brýle a svět se rázem zavinul do představ a vůní, do pečlivě vedených jednotlivých gest. Věděl, že dříve bylo umění rámováno konvencí jako určité místo ve společnosti. Rám zaručoval předvídatelnou pozornost a disciplinující očekávání. Svou nesmrtelnost daroval viteálům, které se vztahovaly k jeho rodinné historii, k melancholii dětství, k pokladnici a tajemství videokazet západoněmecké provenience. Jím zakouzlené předměty ho činili nehmotným, oproštěným od koloběhu hmoty, od úpadku a regenerace. Vše podstatné se k němu dostávalo v režimu náhody. Skrz dynamiku identit se spolu s dalšími výtečníky jeho generace podílel na rozšiřování rámu konvencí. Jeho rozptýlení, kdy rám byl všude a nikde současně, narušilo symbolický řád a zapříčinilo kolaps pozornosti k věcem umění a učinilo tak z kultury živelnou katastrofu, která umožňovala další a další kroky ve směru domestikace prvního ze všech domestikantů, tedy člověka. Samozřejmě mimo koček, u nich nebylo vůbec jasné, kdo si podmanil koho. Kočky ostatně vždy upřednostňoval před psy. Stejně jako vždy preferoval neproniknutelnost slepic, temnotu darkroomu hluboko za kvokáním na nepříliš naklizeném dvorku místních dějin.
Seděl na zadní sedačce v tiše předoucím Mercedesu. Vůně kožených sedaček se vznášela hned pod základním tónem vonného stromečku. Z rádia se linul operním zpěv a nesrozumitelná obecná němčina. Babička se s dědou dohadovala o minulosti, každý si ji pamatoval odlišně, každý mluvil svým vlastním dialektem. K zapomenutému pečivu se prý po zahradní cestičce vinula fronta mravenců. Nasládlý zápach rozkladu a zapomenutí se převaloval nízko, téměř nerozeznatelně pod slovy. Vyprávění se rozpadalo do jednotlivých kapiček, které odráželi interiér auta. Když se k nim sklonil spatřil ubíhající krajinu ve sféricky deformovaných oknech. Sundal si brýle a svět se rázem zavinul do představ a vůní, do pečlivě vedených jednotlivých gest. Věděl, že dříve bylo umění rámováno konvencí jako určité místo ve společnosti. Rám zaručoval předvídatelnou pozornost a disciplinující očekávání. Svou nesmrtelnost daroval viteálům, které se vztahovaly k jeho rodinné historii, k melancholii dětství, k pokladnici a tajemství videokazet západoněmecké provenience. Jím zakouzlené předměty ho činili nehmotným, oproštěným od koloběhu hmoty, od úpadku a regenerace. Vše podstatné se k němu dostávalo v režimu náhody. Skrz dynamiku identit se spolu s dalšími výtečníky jeho generace podílel na rozšiřování rámu konvencí. Jeho rozptýlení, kdy rám byl všude a nikde současně, narušilo symbolický řád a zapříčinilo kolaps pozornosti k věcem umění a učinilo tak z kultury živelnou katastrofu, která umožňovala další a další kroky ve směru domestikace prvního ze všech domestikantů, tedy člověka. Samozřejmě mimo koček, u nich nebylo vůbec jasné, kdo si podmanil koho. Kočky ostatně vždy upřednostňoval před psy. Stejně jako vždy preferoval neproniknutelnost slepic, temnotu darkroomu hluboko za kvokáním na nepříliš naklizeném dvorku místních dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat