8112

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem roku devatenáct set sedmdesát čtyři v horažďovické vojenské nemocnici, zpočátku jsme bydleli v babiččině bytě, jehož okna se skláněla nad hlavní silnici protínající město, pamatuji si, jak mi babička říkala, že tam je strašnej provoz, abych si dával pozor, auta rachotila po kočičích hlavách, máma byla na mateřský a táta chodil do práce do Klatov na úřad, s babičkou jsme chodili na zříceniny na Práchni nebo po druhé straně Otavy na Ostrov, já byl malý, ona ještě čiperná a sestra pouhým předpokladem, někdy v polovině mateřský školky se rodiče rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy, táta přes známý na městským úřadě sehnal dvoupokojový byt v Praze-Krči, byla to rychlá akce, otec se nikdy s ničím příliš nemazal, jeli jsme náklaďákem, na korbě rachotil majetek, mezi domy stály panely, bláto a kaluže, po ulicích pobíhaly děti v teplákách, na základku jsem začal chodit do přilehlé školy v Jánošíkově ulici, asi do sedmé třídy jsem dostával na vysvědčení samé jedničky, hodně jsem se učil s tátou i s mámou, i když matika mi šla skoro sama, soudružka učitelka mi říkala, že na ni mám talent, hodně jsem si kreslil a chodil ven s klukama hrát fotbal, ke konci základky po nás chtěli, abychom napsali, kam půjdeme pak, napsal jsem tam gympl Budějovická, protože byl blízko, a na druhé místo jsem uvedl učební obor zedník, táta mi radil, že poctivé řemeslo se hodí vždycky, naštěstí jsem se na gympl dostal, takže naše stavby zůstaly ušetřeny mé vrozené nešikovnosti, dokonce to byl gympl s výtvarným zaměřením, což jsem zprvu netušil, oproti základce jsem procházel s odřenýma ušima, ale dozvídali jsme se hodně o starým umění, což mě bavilo, po revoluci se v knihkupectvích začaly objevovat knížky od Taschenu, v nově založeném časopise Reflex vyšel velký článek o právě zesnulém malíři Keithu Haringovi, jak jsem přestal dávat pozor na výklad látky, začal jsem se během vyučování nudit, s Kreunou a Alanem jsme náruživě kreslili do sešitů, což se jednak odrazilo na mém prospěchu, který se ještě více zhoršil, a také to akcelerovalo můj zájem o současné umění, několik let po gymplu jsem se dostal na Akademii výtvarných uměních v Praze, jíž všichni říkali a dosud říkají Akáda.