8132

Pokud se dokážu upamatovat, Marek Meduna se narodil patnáctého listopadu devatenáct set sedmdesát čtyři v Praze. Prvních deset let bydleli Medunovi s prarodiči v rodinném domku v Hodkovičkách. Jejich sousedkou byla vdova po známém televizním scenáristovi a normalizačním Shakespearovi Jaroslavu Dietlovi. Ale na rozdíl od ní se jejich dům podobal spíš roubené chatě než dobře navržené vile ze šedesátých let, však ji také postavili prarodiče Zachovi v době, kdy Hodkovičky nepatřily do katastru Prahy a okolo byly jen podobné chaty, kam jezdili trempové na víkend. Prarodiče měli vzadu za barákem králíkárnu, a vůbec byli schopni využít každý kousek úzkého a dlouhého pozemku, na kterém byl dům postaven. Marek Meduna strávil valnou část předškolního dětství potulováním se po blízkém okolí, aut bylo ještě relativně málo, dětí zase hodně, chodili si ven hrát společně, tak jim rodiče nechávali svobodu, a i když měli zakázáno překračovat hlavní silnice, ne vždy se zákazem skutečně řídili. Dolů do Modřan se svažovalo rozestavěné panelové sídliště a jako řeky stékaly široké pásy asfaltu, nyní hlavně odkladiště stavebního materiálu. Meduna si pamatuje, jak sjížděli na kolech, kličkovali mezi věžemi panelů, vyhýbajíce se bublinám pod asfaltem, někteří odvážnější se dolů pouštěli bez držení řídítek. On ale mezi ně nepatřil. Když mu bylo pět let, narodila se sestra. Rodiče jí ještě před narozením koupili velkou panenku. Matka mu dnes říká, že jak se na ni těšil, na sestru, že se snažil pečovat o tu panenku, umýval ji a česal, převlékal jí šaty a ukládal k spánku. Matka se prý bála, že bude teplouš. Pak se sestra narodila a pozornost rodiny se vychýlila jinam. Do školky nechodil, protože se o něj starali prarodiče. Matka stále něco pletla, háčkovala, zašívala a štupovala nebo nakládala a konzervovala. Z práce přicházela odpočatá a plná elánu, doma se vrhala do zteče s domácími činnostmi, pracovala tehdy u Spojů. Medunův otec byl stavební technik a byl jedním z desetitisíců zaměstnanců podniku Výstavba sídlišť. Meduna na základní školu nastoupil až v sedmi letech, šel jakoby o rok později, ale protože je narozen v listopadu, jednalo se spíše o zdání. Jeho kamarád z tehdejší doby Martin Krummholz, který se narodil na jaře roku devatenáct set sedmdesát pět, se mu vždycky posmíval, že je o dva roky starší, že je dědek a že dřív umře. I když o sobě na druhou stranu tvrdil, že umře mladý, ještě plný sil, že nedopustí to postupné chátrání a drolení těla a bezděčné odtékání životní energie. Náš hrdina ve škole celkem prospíval, obvykle dostával jedničky a dvojky. Po škole šel většinou domů, nebyl z těch dětí, co domů hodí brašnu a ihned vyrazí ven. Obvykle si doma četl či kreslil. Rodiče usoudili, že by nebylo od věci prohloubit jeho zájem o kreslení, a přihlásili ho do lidové školy umění. Přijala ho soudružka učitelka Součková, vysoká a černá elegantní dáma. Postavila si Medunu s matkou před sebe a pravila: „Marku, rozluč se s maminkou, teď půjdeš se mnou.“ V jejím hlase bylo cosi osudového. Meduna měl zpočátku na krajíčku, ale po hlavě se vrhnul do kolážování, batiky, kreslil zátiší, drapérii, krajinu, domov, bitvy, hrady, rytíře a vůbec se věnoval oblíbeným kratochvílím malých umělců. Asi tehdy si umínil, že by chtěl být akademickým malířem jako soudružka učitelka Součková. Po základní škole začal navštěvovat Gymnázium Jana Nerudy na Malé Straně, jehož výuka měla být zaměřena na výtvarné umění. Během studia se však toto zaměření příliš neprojevilo. Jedním z mála pozůstatků této preference byla estetická výchova pod vedením paní učitelky Rosenkranzové, kterážto počínala slzet i při pouhé letmé zmínce čehokoliv z antiky, třeba Romula a Rema. Během jejich prvního ročníku se od základu změnil společenský režim. Skončila totalita a začala skutečná demokracie, ne už jen ta její lidově-socialistická karikatura. Medunův otec byl vždy podnikavého ducha, a proto záhy nato založil polygrafickou a reklamní agenturu. Se spolužáky se pokoušeli dělat graffiti, ovšem co to přesně obnáší, netušili, chodili s plechovkama barev po Praze a malovali buď pána s buřinkou, nebo takovou rozteklou postavu na kříži. Asi po půl roce vandalismu je chytli policajti. Rodiče museli zaplatit pokutu a Meduna toho za důkladného spílání rodičů postupně zanechal. Do lidušky už nechodil, protože mezi malými dětmi působil zaostale. Čas voněl divočinou, nevkusem, svobodou i drogami, devadesátá léta byla v plném proudu. Protože se po gymplu navzdory dlouhodobému školení a svým předpokladům nedostal na Akademii výtvarných umění, nastoupil k otci do práce, kde zalamoval inzeráty, navrhoval reklamní kampaně, tvářil se, že své práci rozumí, že je mladý, všichni věděli, a protože mládí vytváří budoucnost a drží prst na tepu doby, a navíc nikdo nevěděl, co a jak má vypadat, byl správným člověkem na správném místě. Po několika letech začal získávat pocit, že mu něco chybí, že se mu čehosi nedostává. Začínal být nespokojen jako naředěná polívka. Řekl si proto, že by se možná měl vrátit zpět ke kořenům, k umění, od počítače k barvám a štětcům. Zkusil znovu přijímačky na Akademii, Umprumka mu vždycky přišla v jistém smyslu méněcenná, a kupodivu to dopadlo dobře, dostal se do Knížákova do ateliéru. V té době tam vládla skvělá atmosféra, lidé pracovali dnem a nocí, jejich profesor žil v ateliéru prakticky s nimi, nevyvyšoval se, ale byl spíš jedním z nich. V Knížákově ateliéru probíhaly také úžasné, i když poněkud chaotické diskuse, pořádaly se mejdany, Milan Knížák se je vždy snažil povzbudit, aby tvořili spontánně, ale s důrazem na znalost zahraničních tendencí i s ohledem na české tradice. A většina mu také naslouchala a snažila se najít sebe sama v labyrintu současného umění. Absolutoriem získal Meduna konečně status umělce. Od té doby se živil sem tam restaurováním, tu a tam grafickým designem, sporadicky něco prodal, tento příjem však s krizí po roce dva tisíce osm více méně vyschl. Jeden čas dělal patinéra u filmu. Dříve to byl skvělej kšeft, poslední dobou už to je horší. Hollywoodské produkce se v poslední době přesunuly více na východ, do Rumunska a Maďarska, kde se společnost oproti dřívějšku stabilizovala, ale ceny zůstaly na nižší úrovni než v Česku. Nicméně přes všechny povzdechy je třeba zdůraznit, že Meduna se má v zásadě dobře, žije s přítelkyní Andreou v dvoupokojovém bytě v Holešovicích, dětí nemají a rozumí si, což určitě není samo sebou. Když se člověk uskromní, tak vystačí relativně s málem. Ostatně stále se domnívá, že bude líp. Před Andreou občas fabuluje, že cítí, že jejich chvíle ještě přijde a že budou opravdu bohatí, ba zazobaní, odporní buržousti budou, opravdu, tutově. Rok po Akademii založil se spolužáky skupinu Rafani, která určitým, někdy dosti nechvalným způsobem vešla v širší známost. Její členové si vzájemně pomáhají, občas někdo někomu něco dohodí, třeba teď bude Meduna restaurovat obrazy od Josefa Čapka pro Národní galerii, ne nadarmo byl jeho učitel Milan Knížák jejím úspěšným šéfem. První skutečně samostatnou výstavu se mu povedlo uspořádat až v roce dva tisíce čtyři v galerii 35M2 na Žižkově.