8124

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se druhou březnovou sobotu roku devatenáct set sedmdesát tři v Horažďovicích ve zdejší nemocnici. Babička na ni sice vždy jen nadávala, a nejen ona, nemocnice nepožívala valné pověsti, babička mámě spílala, že měla rodit raději v Sušici, ale to by jednak nestihla, neboť jsme ještě neměli auto, a v druhé řadě do okrsku zdejší nemocnice spadala, bydleli jsme tehdy u pradědy v Boubíně a máma byla ráda, že ji tam s tátou hodil soused, prostě se s tím nedalo nic dělat, stejně tak jako nikdo nesměl chodit za plentu při volbách, ostatně ani nikdo z mých příbuzných nechodil, ať nadával na poměry, jak chtěl, za plentu si netroufl. Babička měla pifku na horažďovické lékaře od té doby, co babičku Pepičku špatně diagnostikovali a uplatnili tak nesprávnou léčbu, ona pak zemřela na obyčejný žlučníkový záchvat. Rodiče se po porodu přestěhovali do Horažďovic, bydleli jsme u otcovy matky v bytě nad hlavní silnicí. Vzpomínám si na rachocení vojenských kolon, výhled z oken bytu na oprýskané zámecké hradby i vedlejší silnici, která se zvolna svažovala podél hradeb k mlýnskému náhonu, který spolu s Otavou svíral Zářečí z obou stran. Rodiče chtěli, abychom se časem přestěhovali do Prahy, pryč od tchyně, mysleli si, že jim tam život přece jen půjde o něco snadněji, v Praze, tam je blaze, dělali to pro mě, aspoň dnes mi to tak interpretují, máma si ale musela dodělat maturitu, bylo jí teprve sedmnáct let, a otec již několik let pracoval na městském úřadu v Klatovech. Každé ráno dojížděl z Horažďovic do Klatov a večer zpět. Ráno se nasnídal, vzal si aktovku, před domem zamával mámě vyhlížející z okna, nastoupil do autobusu, který ho opět před domem na druhé straně silnice vyplivl v šest večer, pokud se ovšem z práce nějak neulil – občas se zadařilo. Mámě šestinedělí splynulo se svaťákem. Po dobu vyučování mě hlídala babička, dávala mi sunar, já spokojeně tloustl a zvykl si na něj, čímž jsem se odvrátil od mámina prsu. Máma a babička přeměnily kuchyň v bitevní pole, hádaly se o nádobí, o to, co bude k snídani, obědu, večeři. Zákopová válka neměla a nemohla mít konce, žádná neustoupila ani o píď a čekala na chybu té druhé, mámu pohánělo mateřství a babičku zkušenosti, otec zápolení přihlížel nevěda, co říci, na kterou stranu se přiklonit. Tu a tam se pokoušel napětí hasit vtipem, činil to však natolik neobratně, že jen přiléval benzín do ohně. Kolíbku i kočárek jsme dostali od prastrýce Škodů, který bydlel u náhonu asi sto metrů od nás. Svá slova mohu dosvědčit fotkami v rodinném albu. Objektiv fotoaparátu mě skoro vždy nalezl sešněrovaného, zavinutého, bez pohybu, buď v kolíbce, nebo v tom proutěném masivním kočáru, který pocházel snad z první republiky, či přinejmenším z temné hloubky padesátých let. Mojí zábavou prý toho času byla hlavně hovna, především má vlastní, když mě nechali i jen na malou chvilku bez dozoru, zajel jsem ručkami pod pleny, nabral čerstvé hovno a pomazal sebe i okolí v mém dosahu. Bohužel mě v tomto stavu ani jednou nevyfotili, ach, ti zlovolní rodiče, dal bych si nyní tu fotografii na svůj blog jako doklad mých raných uměleckých ambicí. Ostatně tuto zálibu rodiče zmiňovali vždy, když mi chtěli takzvaně přistřihnout křidélka. „Ty jeden hovňousku. Mareček hnědáček.“ Častovala mě tak i sestra, která se narodila až pět let po mně, a tedy k tomu nemá sebemenšího práva, ale vždy se ráda připojí k obecnému veselí na můj účet. Do Prahy jsme se přestěhovali po dvou letech, máma už měla maturitu dávno za sebou, jedna, tři, jedna, dva, což vůbec nebyl špatný výsledek, a byla se mnou na mateřské, do práce se nehrnula, nebyla hloupá, aby to usnadňovala komunistickému režimu. Strýc Ivan sehnal dva dvoupokojové byty ve Štúrově ulici v Praze-Krči. Jeden jsme zabydleli my a druhý strýc, teta a oba bratranci, David a Pavel. Na základku jsem chodil do dolní školy v Jánošíkově ulici. Prospěch jsem měl slušný, většinou vyznamenání. I když z toho, co mi říkala babička z Horažďovic, jsem měl pocit, že v Horažďovicích měli všichni samé jedničky, které jsem nikdy neměl. Už v první třídě jsem byl odhalen jako nejméně muzikální dítě ve třídě. Co říci dál…, než řeknu švec, nejsem panic, ano, střih, kopuluji na trávníku za bývalým zámkem v Lažanech, pode mnou leží Simona z Plzně, všichni jí říkají Simča, má mě ráda, že prý mám správný kecy, ale já mám potíže vyznat se v jejím pohlavním ústrojí, zoufale mi chybí praxe, její chlupy jsou tvrdé a ostré jako drátěnka, ženské tělo splývá s tmou, vše je tak cizí a jiné. Po několika sekundách ejakuluji na trávník, a jak jsem byl opilý, rychle střízlivím. Druhý den jsem pomáhal dědovi uvazovat stromky angreštu, sluníčko mě hřálo na ohnutých zádech a penis se mi samou pýchou dmul v úzkých nohavičkách trenýrek, důstojně a chlapsky se pohupoval, cítil jsem ho, cítil jsem se jinak, důstojněji. „Už nejsem panic“, oddechl jsem si, „konečně“. „Ty už nejsi…“ závistivě nedokončil svou větu Štepán Mikeš. Ještě dlouho jsem onanoval s pomyšlením na svůj výkon, který byl ovšem na dlouhou dobu poslední. Simoně jsem se pro jistotu začal vyhýbat. Následující scéna, dělám zkoušky na AVU, konečně mě vzali do druhého kola, ateliér se mnou sdílel Petr Motejzík, Pavla Gajdošíková, David Kořínek a další dva lidé, jejichž jméno jsem zapomněl. Myslím, že mě tehdy všichni svorně nesnášeli. Já si ale ničeho nevšiml a dál si dělal srandu na svoji, jejich adresu. Nevražili jsme, jsouce sobě soupeři, snažili jsme se jakýmkoli způsobem zaujmout. Petr pil pivo a byl nezvykle žoviální, já nesnesitelný, Pavla klevetila a David vzdychal, kouřil jednu davidoffku od druhé, ve svých dvou metrech stejně nepřehlédnutelný. Nakonec jsme se dostali, alespoň ti, které jsem byl schopen vyjmenovat, navzdory všem antagonismům nás vzal Vladimír Skrepl. Protentokrát je možné tuto větu považovat za poslední.