8133

Má první vzpomínka na Marka Medunu se datuje někam k roku devatenáct set osmdesát dva. Potkali jsme se v první třídě základní školy v Písnici. Marek na rozdíl ode mě patřil k tichým, až zamlklým dětem. Po prvním půlroce si dokonce učitelka pozvala jeho rodiče, aby s nimi probrala důvod Markovy nemluvnosti, což byl spíše eufemismus pro fakt, že Marek prvního půl roku nepromluvil téměř ani slova. Naznačoval posunky, vrtěl hlavou, ale nemluvil. Pobíhal po třídě, vřeštěl, pral se se spolužáky, ale nevydal ze sebe ani slovo. Učitelka rodičům pohrozila zvláštní školou a ti pak dohlídli na Marka, aby se přece jen víc projevoval a netrucoval. Každopádně od té doby se jeho komunikace s okolím zlepšila, ale vlastně nikdy nedosáhla úrovně běžné u ostatních dětí. Na vysvědčení míval většinou vyznamenání, dvojky pravidelně dostával z jazyků – češtiny a ruštiny, naopak mu výborně šla matematika a fyzika. Proto nikdo nepředpokládal, že by měl nějaké umělecké sklony. Po základní škole, kterou absolvoval, až na řekněme tuhý start, bez problémů, se dostal na gymnázium Budějovická. Když byl v osmé třídě, proběhla sametová revoluce, jemu se však v zásadě vyhnula, nejen proto, že byl malý a politika ho nezajímala, ale i proto, že k nim na sídliště demonstrace studentů, cinkání klíčů, pokřik tisíců hrdel i zpěv obou Karlů doléhal jen v ozvěně televizního vysílání, zkresleně a bez intenzity. Gymnázium Budějovická si vybral, protože bylo zaměřeno na stavebnictví a otec mu radil, že stavebnictví je živnost, která může s příchodem kapitalismu jen prosperovat. Říkal, rozhlídni se kolem sebe, co vidíš, polorozpadlé budovy, opadané fasády, chátrající památky, zpustlé majetky, spousty stěn ze zrezlého lešení, lajdáctví oprav a ledabylost provedení, to všechno se bude muset opravit, dát do pořádku, znovu udělat, a to jsou peníze. Následující roky daly staršímu Medunovi za pravdu, i když trochu jinak, než sám předvídal, ale to je jiný příběh, který by se mohl nazývat třeba o investorovi, úřednících a bezedné kapse. Ve svém potomkovi se však zmýlil, na gymnáziu se Meduna junior odchýlil od dráhy architekta či stavaře, začal si o nudných a dlouhých vyučovacích hodinách kreslit. Dlouhých a nudných pro toho, kdo nedává pozor na probíranou látku a raději si kreslí. Důkaz kruhem zde zmiňuji proto, že s kreslením a nudou je to jako se slepicí a vejcem, bůh suď, co bylo dříve. S kamarády si začali hrát na umělce, vandalsky malovali po zdech Starého Města, před práchnivějícími zdmi opuštěných malostranských domů fotili saudkovské fotografie, a protože na pulty knihkupectví doputovaly monografie od nakladatelského domu Taschen a v tehdy ještě skvělém Reflexu vyšel článek-nekrolog o Keithu Haringovi a Vokno začalo konečně oficiálně vycházet, otevřel se před Medunou svět umění, on si koupil olejové barvy, a přestože se je zpočátku pokoušel ředit vodou, vydal se na cestu, ze které nebylo návratu. Když přemýšlel, kam se vydat po střední škole, ještě ho nenapadla žádná výtvarná umělecká škola, na to byl jeho zájem příliš čerst-vého data a ostatní spolužáci si též navzdory uměleckým sklonům podali přihlášky na praktičtěji zaměřené obory. Protože cizí jazyky mu nikdy nepřirostly k srdci a on v nich prospíval jen taktak, rozhodl se podat si přihlášku na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, kde je nevyžadovali, a protože měl vždycky rád zeměpis a cestování prstem po mapě, přihlásil se a následně dostal na obor demografie a sociální geografie. Podzim tak strávil začleněn do davu šprtů, kteří den co den plnili Albertov, a kladl si otázku, jestli ho bude uspokojovat takto úzce vymezená vědní disciplína, a protože malování ho pohlcovalo čím dál více, byť zatím spíše kopíroval jednotlivé umělce, od Moneta po Pollocka, musel si odpovědět, že akademická vědecká kariéra není tím, co by ho skutečně lákalo. Proto se po prváku už nezapsal do studia a nastoupil do Národního divadla jako kulisák. Stal se příslušníkem třetí směny a levé strany. Kontinuum času se rozdělilo na dva pracovní dny a den volný, a to bez výjimek, jeho rytmus byl více než dvakrát rychlejší, než jaký měl sám bůh. Matka brečela, hroutila se, vydírala ho, aby se vrátil na demografii, že to je obor, který má smysl a kterým se uživí, na rozdíl od umění, jen ať si přečte životopisy umělců jako Vincent van Gogh, kteří celý život protrpěli, hladověli a do smrti úspěchu nedosáhli, a přežili jen díky milodarům odkázáni na své rodiny a přátele. Také mu mezi vzlyky vytýkala, že je jediný z rodiny, který se dostal na vysokou školu, a že takhle hloupě zahazuje svoji šanci a že na Akademii se stejně nedostane, protože tam se dostanou jen děti umělců, které mají protekci, a že stejně pravděpodobně nemá talent, protože kdyby ho měl, jistě by si ho už někdo všiml. Otec si klepal na čelo, říkal, aby nebyl blbej, a upozorňoval Medunu juniora, že ho živit nebude, a že pokud se nedostane na školu, že si bude začít muset vydělávat a přispívat na domácnost. Sestře to bylo šumafuk a obě babičky se na návštěvách přidávaly k matčinu pláči a řevu. Meduna však nedbal varování a spílání celé rodiny a pln nadějí podal přihlášku na Akademii výtvarných umění a stalo se, čemu se vyhnout nebylo možné. Nepostoupil ani do druhého kola. Rodina si s uspokojením oddechla, avšak zdálo se, že z jejího hlediska byl vliv tohoto rozhodnutí přijímací komise poněkud kontraproduktivní. Adept umění se zatvrdil a pokračoval v přípravách na uměleckou kariéru, stavěl si doma zátiší, pokoušel se kreslit drapérie, dělal autoportréty, protože nikdo jiný nebyl po ruce, a navíc se většinou styděl za obvyklou výslednou nepodobu. Dál pracoval jako kulisák, podruhé, potřetí i počtvrté se nedostal. Rodina se začínala smiřovat s tím, že jeho zájem je vážný, že se opravdu snaží stát umělcem, malovat dobré obrazy. Pamatuji se, že jsem u něj na návštěvě nikdy nechápal, jak může spát v tak silném odéru terpentýnu, vždycky mi vhrkly slzy do očí a byl jsem rád, že už jdeme ven na čerstvý vzduch. Nevím, podle mě musel tehdy přijít o čich. Někdy v roce devadesát osm se na večírku u kamarádů seznámil a vzápětí začal chodit se Silvií Hurábovou, která už byla studentkou Akademie, a ta mu poradila, jak na to, co si má připravit, co se očekává, co má říkat. A pak se to stalo, přijali ho, dostal se, byl tam, konečně. Čas mezi přijímačkami a zápisem rychle protekl mezi prsty, minuly poslední divadelní prázdniny, zapsal se a začal docházet do ateliéru Jiřího Sopka. Rodiče mu poskytli nějaké peníze, aby nemusel první tři roky vydělávat v zaměstnání. Se Silvií se záhy rozešli, každý z nich měl jiný názor na umění. Silva byla konceptualistka od Jiřího Davida, kamarádila se s Jiřím Skálou, Zbyňkem Baladránem, kdežto Marek byl pravověrný malíř a výše zmíněné upřímně nesnášel, neochvějně každý den chodil do ateliéru malovat. Většinou to byla hodně barevná zátiší a krajiny. Stylově se pohyboval někde mezi novou věcností a Neue Wilde. Ve druháku se zamiloval do spolužačky Báry Císařové, což byla láska sice intenzivní, leč neopětovaná. Bára mu stále dávala naději. Na začátku se s ním po jednom večírku u Davida Kořínka vyspala, ale pak už nikdy, sem tam vyloudil polibek a to bylo všechno. Nikdy mu neřekla, že ho nemiluje, ani že ho miluje. A Meduna jí snášel modré z nebe, psal sáhodlouhé dopisy, dolézal, ponižoval se, a čím hlouběji se propadal do studny své touhy, tím byla jeho pozice nesmyslnější. Kamarád Jirka Franta tomu říká chemická láska, sám kdysi jednu takovou prožil a od té doby se bojí jejího destruktivního potenciálu. Raději je v klidu doma se svou Kačenkou. Bára byla také ze Sopkova ateliéru, také chodila malovat do školy téměř každý den a pro Marka bylo čím dál těžší se jí vyhnout. Nemohl se na ni koukat, a proto se na konci druháku rozhodl, že přestoupí do jiného ateliéru, rozhodně neměl zapotřebí se každý den drásat kvůli někomu, kdo o něj nestojí a za kým se neustále táhne zástup devótních ctitelů. Po zralé úvaze přestoupil do malířského ateliéru Vladimíra Skrepla. V té době mu umřela babička z Hájů, asi půl roku nato se dohodl s rodiči, že se nastěhuje do její garsonky na sídlišti Jižní Město, na stanici metra Háje to měl, co by kamenem dohodil. Během studia se živil kreslením storyboardů u Vladimíra Strejčka. U Skrepla začal dělat trochu jiné věci, ale na malování nezanevřel, i když začal zkoušet jiná média a experimentovat s malířskými styly a přístupy. Začal chodit s Andreou Faloutovou, nebo Andrea s ním. Potkali se na jednom večírku a nějak na sebe v hovoru zbyli. Přeskočila jiskra a po roce se nastěhovala k němu do garsonky. Od čtvrťáku maloval velké obrazy pokryté nejrůznějšími ornamentálními vzory, líbilo se mu, že vzhledem k modernistickému chápání dekorativnosti jako zla v umění pracoval na jeho vzestupu, Rise of Evil, na jeho veskrze špatném, zavrženíhodném a Loosem prokletém povrchu. Když o tom přemýšlím, často a rád se stavěl na stranu špatného a zavrženíhodného. Říkal tomu, že umělec se musí zbahňovat. Na začátku tisíciletí se v Praze konečně objevily obchody jako Zara a H&M, takže i spěchající masa přestávala být tak snadno čitelná svým východním, postkomunistickým vzezřením, ubývalo oděvů z vietnamských stánků i podřadného českého zboží, zaplaťpánbůh jsme, ano, kupodivu Meduna také, pomalu splývali s celým západním světem. Na konci páťáku spolužák Jakub Hošek nabídl Medunovi výstavu v A.M.180, což byla malá galerie, která sídlila v Bělehradské ulici, topilo se v ní v kamnech a probíhaly v ní občas koncerty spřátelených weird-folkařů. Meduna se rozhodl, že vystaví jen minimum obrazů, rozhodl se, že použije zápisky ze svého deníku, který si vedl tehdy už asi deset let, a ačkoliv se termín několikrát odložil, mohu potvrdit, že svých předsevzetí minimálně zčásti dostál.