8161

Marek Meduna má ve své práci přítomný jakýsi manický neklid. Již při studiu na pražské AVU procestoval neúměrně velký počet ateliérů. Své cestovní přestupy a rozkročenost mezi výrazovými médii ještě umocnil volbou vlastní identity coby ne-ustále proměnné a těkající pracovní situace. Na umělecké scéně vystupuje hned v několika rolích: jako samostatný, svébytný umělec s konkrétním datem a místem narození, jako člen skupiny Rafani i jako kurátor a organizátor výstav a akcí. Nejčastěji ovšem v kombinaci výše uvedených rolí. Volbou proměnné tvůrčí identity a volnou manipulací s médii si autor stanovuje specifický přístup k umění jako k realizaci okamžitého impulzu myšlení. […] To, co je v pracích Marka Meduny realizováno, není vždy pouze myšleno, nebo lépe řečeno předem promyšleno a stanoveno, ale instalace či výstava mnohdy vyplývají ze samotného průtočného procesu realizace a ustalují se do jisté míry až zpětně. Procesuálnost je jedním ze základních principů, s nimiž autor pracuje a které skrze realizaci proměňuje. Není divu, že jeho základním výrazovým prostředkem je přetváření prostoru prostřednictvím instalace a instalačních intervencí. […] Instalace je syntetizující forma sjednocující v sobě rozmanité materiály, materiální stavy a přístupy. Umožňuje spontánní práci s různě nastavenou prostorovou strukturou, kterou lze podle potřeby zhušťovat, nebo naopak redukovat. Instalace je svobodným územím pro hru, která může negovat sama sebe a vytěsnit i recipienta, když je potřeba. Může vytvářet pravidla a zároveň je popírat. Je otevřenou platformou pro umělce i diváka. Pro instalace Marka Meduny je specifický především výrazný herní princip spojený se zdůrazňovanou situačností. Rezignace na vývojový horizont umění ukotvený v budoucnosti vede autora do stavu permanentního přehodnocování a obsesivního přetváření různých rovin praxe a praktického jednání. Zda je toto jednání spíše destruktivní, není zcela jasné. Autor se vymezuje nejen vůči linearitě dějin umění a kontinuitě tvorby jako řetězení paměti nebo vůči dějinám instituce, která výstavu zaštiťuje, ale skepticky nahlíží i samotný jazyk coby nositele reflexivní reakce. V Medunových instalacích se nerozpadá jen objekt, ale i jednotlivé věty ve své referenční rovině (autorský text k výstavě, názvy děl, názvy výstavy, popisky). Je jím i druh všudypřítomného, podivně nedořečeného humoru. Instalace se stává zábavným rámcem-kvízem zřetězeného nedorozumění, respektive nemožnosti se dorozumět. Tuto evokaci napovídají časté okamžiky trapnosti, která je součástí rozkladu objektu i destrukce jazyka. Ocitáme se blízko psychologických fenoménů, jakým jsou v lidské komunikaci řečové vady, zadrhávání, koktání, výpadky paměti, zrychlená mluva pod dojmem vzruchu či nervového podráždění, zvýšená gestikulace apod. Motiv freudovského přeřeknutí je tu použitý jako jeden ze základních principů budování omylnosti v tvorbě. Do jisté míry obsahují všechny instalace Marka Meduny nevědomou, asociativní rovinu, kde lze zaznamenat v různé míře čistoty či zastření algoritmus jeho osobních vztahových momentů. Je to jakási velmi osobní symboličnost volených barev, tvarů, materiálů, použitých slov a jejich vzájemné kombinatoriky, která se vyjevuje právě proto, že ostatní roviny umělecké tvorby jsou vědomě popírány a negovány. Je-li tu projevována skepse k zobecnění lidské zkušenosti skrze konfiguraci založenou na destrukci artefaktu, dočasnosti instalační situace a rozpadu jazyka, který by byl teoreticky schopen pojmenování jako konsenzu poznání, pak zůstává na pořadu dne ohýbání formy a průzkum její elastičnosti ve vztahu k projevované skepsi a důkazu neplatnosti definic. Má-li Marek Meduna nějakou pracovní metodu, pak je to, zdá se, přímá realizace konkrétní dialektické situace, kloubení rozporů do zdánlivě hezky a čistě vypadající výstavy. […] To bychom ale opět dotvářeli Medunovo dílo vnějším roubováním, a vyvazovali ho tak z jeho vlastního experimentálně nakročeného formálního sadařství. Díky tomu, že jsme se nakonec ocitli v sadařství, ačkoliv tématem textu je práce vizuálního umělce, vidíme, že hovořit o něčem jiném je v tomto případě nejlepší interpretační metodou, jak se autorovi a jeho dílu přiblížit, nebo se alespoň nevzdálit příliš daleko. Teorie umění je totiž už dávno schopna otevírat jiné souvislosti nežli ty prioritně umělecké. A bylo tomu tak patrně vždy, jen dnes máme nesrovnatelně více času si tuto skutečnost plně uvědomit.