8158

Medunův metaforický potenciál povstává z temných hlubin nevědomí a spekulace. Na jedné straně vytváří rámce, postupy, schémata, které je možné považovat za modelové, a na straně druhé se neumí odstřihnout od naučeností a fetišisticko-estetických libůstek. Dokonce má dojem, že právě tento rozpor je něčím, co jeho umění činí navýsost zajímavým. Ale to se mýlí. Ba co víc, tvrdí, že chce po divácích zamyšlení a reflexi, a sám není schopen své. Pokud budeme mluvit konkrétněji, je očividné, že například rostlinná ornamentika je něčím, co používá mechanicky, když si neví rady, jak naložit s tím či oním konkrétním obrazem. Když neví, jakým jiným způsobem malířský problém vyřešit. Obdobně je podivuhodné, že se v jeho obrazech téměř neobjevují celé figury, vše je roztrháno na drobné fragmenty, nic nepasuje k sobě, všude se objevují zcizovací efekty a hry s kolabující iluzivností. A právě plošné uplatnění těchto postupů je čímsi, co těmto obrazů škodí a sráží jejich případnou hodnotu. […] Jeho instalace jsou rozporuplným odrazem tužby po ovládnutí celého prostoru a skepse vůči malířství jako takovému, v podstatě je možné tento rys považovat za jakousi úlitbu společnosti spektáklu, tendenci uspat šedé buňky mozkové pěknou podívanou, odcizit diváka sobě samému. Je to podívaná pro pražskou kavárnu, pro pár spřízněných duší, které se potkávají na vernisážích, kde se vzájemně plácají po zádech. Přičemž z této společnosti přesvědčených už úplně vyvanuly pojmy, se kterými pracovalo klasické umění, jako jsou krása, harmonie, věčnost, etika. […] Medunu je proto možné považovat za figuru nikoli pro dnešní dobu určující, ale ve své rozporuplnosti pro ni spíše symptomatickou. Rozhodně není lékem, spíše ho můžeme považovat za chorobu. Marek Meduna je průměrným lokálním autorem. Působí jako samostatný umělec, je ale i členem skupiny Rafani. Tvorba Marka Meduny se často dotýká podstaty uměleckých médií, a stejně tak ukazuje spletitosti lidského porozumění a pravidel. Danosti Medunu vybízejí k tázání se po jejich hranicích. Jeho práce je často sochařská, instalační a místně-specifická, nalézáme v ní i texty, obrazy a situace. Výsledek, s nímž se setkává divák na výstavě tohoto umělce, bývá jen částečně významově směrovaný. Pojmové uchopení se kromě návodu z popisek děl a názvů výstav rodí především z divákovy interpretace metaforického jádra souvislostí, které Meduna vytváří. […] Někdy i přísnou logickou cestou ustanovuje autor pro věci nový řád, podstata jeho tvorby je však senzuální a intuitivní. Zážitky a pocity Meduny otisknuté v dílech jako by odrážely střet subjektu s určitou dysfunkcí, s nečekaným pocitem nerozhodnosti nebo determinovanosti. Vytváří paralely zkušeností, kompiluje obraz a jazyk; syntetický útvar jako konečné dílo je proto často složený z mnoha vzájemně zasunutých, zpětně obtížně dešifrovatelných vrstev. Některé výstavy přímo směroval k tematizaci instituce umění a jeho médií, jiné se více vztahovaly k jazyku a řeči. […] Zvláštním podtématem je jeho posun popisků děl do vnitřní struktury uměleckého sdělení.