8136

Každý se někdy a na nějakém místě narodil, každý má cosi napsáno v průkazu totožnosti. Nikdo se však není schopen upamatovat na ten okamžik, který se s ním vleče až ke smrti. Popsat ho mohou jen matky, obtížně… Vzpomínky mají překryty bolestí rvoucí jim tělo na kusy. Vlastně až v dnešních dnech tam bývá jeden svědek – otec, který zkoprněle hledí na neznámou planetu, jež se právě prolomila skrze orbit lásky a všednosti, na bolestí zkroucené tělo, které se žhavým drátem vypálilo do jeho mozku. Pak tam je ještě personál. Pro ty jsme všichni stejní. Pokud nejsou komplikace, vše s uspokojením pouští z hlavy, hlavně ta zlobně řvoucí, brunátná zvířátka. Jedno je jako druhé. Když se Marek Meduna narodil, otec přítomen nebyl, začala ropná krize a normalizace už nějaký čas trvala. Čekal u tchyně na telefon. Pak to šli s tchánem zapít, přemlouvat se nemuseli. Narodil se první syn a vnuk. Pan Hozman tehdy prorokoval, že se Marek stane umělcem. A po dvou dekádách se tak skutečně stalo. Zlostný uzlíček nervů a ambicí se žádostivě vykadil v prostorách Národní galerie. První samostatnou výstavu měl až měsíc po tomto nechvalně proslulém extempore.