8128

Marek Meduna se narodil v podolské nemocnici v létě roku devatenáct set sedmdesát tři. Matka i otec byli sice sotva odrostlými teenagery, ale své době se ničím nevymykali, jsouce příslušníky sendvičových generací spoléhali na pomoc širší rodiny a na sílu vlastní mladické energie. Bydleli s ženinými rodiči v dvoupatrovém domě na Chodově. Na opečovávané zahradě rostla meruňka. U plotu si tchán postavil králíkárnu. Vedle ní stála prázdná psí bouda. Jasík bydlel s celou rodinou v domě. Za plotem se postupně z polí zvedalo ježaté sídlištní panorama. Oba rodiče paní Medunové pocházeli z venkova a tak si vesnické návyky udrželi až do konce života. Metropolitní způsoby jim zůstaly cizí, jen při pobytu v lázních se paní Zachová vždy ráda před ostatními venkovankami promenovala jako ta paní z Prahy. Marek Meduna byl nejmladší dítě z celé širší rodiny. Prarodiče ho rozmazlovali a svými zásahy narušovali výchovné metody rodičů. Protože od útlého věku rád kreslil, matka ho přihlásila do lidové školy umění, kam od té chvíle docházel dvakrát týdně. Ze začátku ho tam vodila starší sestra, pak už chodil sám. Kreslili podzimní listí, praktikovali suchou jehlu, linoryt i batiku, občas se pokoušeli zachytit zátiší s drapérií, jindy navlékali šípky a badyán na šňůru nebo zapékali moduritové figurky. Postupně se v tom zvláštním světě výtvarného umění zabydlel. Domníval se, že se jednoho dne stane akademickým malířem, představoval si, jak drží paletu a baret má nasazen jako Jan Zrzavý, a protože četl v Sedmičce pionýrů o skonu prý velkého a slavného Salvadora Dalího, jehož znal dobře ze Světáků, myslel, že by mohl maloval něco jako on, obrazy plné fantazie a hladkých přechodů. Ke konci základky, kterou procházel průměrně a bez výkyvů, se dlouze a úporně připravoval k přijímačkám na Hollarku. Kupodivu ho i s velmi malou protekcí vzali, asi jak se komunismus chýlil ke svému konci, společenské mechanismy se postupně drolily. A i tak hluboko zakořeněné zákonitosti braly zasvé. V prváku komunismus padl. Rodiče propadli nervozitě, děsilo je, co přijde, jistoty se hroutily, měli přislíbenou od ROH rekreaci, v zaměstnání se zrovna nepřetrhli, na chalupu mohli jezdit už v pátek v poledne, bůh ví, jak to bude, říkali si. Meduna ale chodil se spolužáky chřestit klíči na Václavák, moc nerozuměl všem událostem, ale možná o to víc a euforičtěji je prožíval. Ve škole zavládl chaos, učitelky musely měnit za pochodu osnovy, učební plán se během dlouhých stávek rozpadl, všichni se rázem cítili umělci a byli připraveni dělat happeningy v ulicích jako Knížák, dělat graffiti jako na Západě, alespoň podle časopisu 100+1. Rodiče se v devadesátém prvním odstěhovali od prarodičů do třípokojového bytu na sídlišti v Krči. O rok později Meduna dodělal Hollarku. Maloval v té době obrazy podobné stylu Keitha Haringa, ale snažil se dělat amorfnější tvary a figury se mu rozplývaly v abstrakci. Konceptuálnímu umění nerozuměl, a o to více jím pohrdal. Měl pocit, že ti lidé neumějí kreslit a malovat a kromě Milana Knížáka nebyli ani moc zábavní. Jedním z nejhorších byl Jiří David, který nejenže malovat opravdu neuměl, ale tvářil se, že spolkl moudrost světa a nic nenechal bez komentáře. Během posledního ročníku se hlásil na AVU ke Knížákovi i na Umprumku k Libenskému. Nepostoupil však ani do druhého kola. Říkali, že to je tím, že pořád berou starší uchazeče, které nemohli vzít za předchozího režimu. Rok dělal kulisáka v Národním divadle. V čase mezi přestavbami scény začal s kolegy chodit do hospody. Jeho malba se proměnila a stala se divočejší. Méně řešil, co malovat, spíše jen pomocí rázných gest improvizoval. Vyměnil malé štětce za větší štětky, olejové barvy za průmyslové. Inspiroval se hodně u Baselitze, jehož styl odkoukal z monografie v knihkupectví. Otec založil soukromou stavební firmu, najal Ukrajince a zkusil své štěstí v tehdejších hodně divokých podmínkách. Meduna mladší se po roce znovu přihlásil na obě školy a kupodivu ho vzali na Umprum do malířského ateliéru k Pavlu Nešlehovi. Po několika letech se stalo nevyhnutelné, otcova firma zkrachovala, protože se dostala do vleklé platební neschopnosti, nebyla s to vymáhat peníze za nesplacené faktury. Rodinný rozpočet musela dosti dlouhou dobu zabezpečovat jen matka. Medunovic domácnost se stala poněkud výbušnou a mladý Meduna se domovu raději vyhýbal. O to víc byl ve škole. Maloval, dnes by se řeklo blbosti, ale on byl tehdy se sebou spokojen. Důležité výstavy ho míjely a on na ně ani nechodil. Bavili se o nich v ateliéru, debaty to byly někdy vzrušené. Zdálo se, že bez svolení manželů Ševčíkových si nikdo ani nekýchne. Studium se mu protahovalo, pak si řekl, že by mohl zkusit jít na stáž na Akademii. Domluvil si ji v onom pověstmi opředeném ateliéru Jiřího Davida, pokusil se tak vstoupit přímo do jámy lvové. Záhy se ukázal, že Jiří David je trochu jiný člověk, než jak ho líčili zlí jazykové a pověsti ho předcházející. Byl méně dogmatický, o mnoho otevřenější a dobrosrdečnější, než se říkalo, avšak o jeho šetrnosti, až jakési lakotnosti drby nelhaly. Zde, v tomto pragmatickém liberálním a vypjatě kariéristickém prostředí, na samé výspě svého studia, dalo by se říci za pět minut dvanáct, potkal Marek Meduna své budoucí kolegy ze skupiny Rafani. Záhy nato, rok po jeho absolutoriu na Umprumce, se dali dohromady a založili Rafany. On, Luděk Rathouský, David Kořínek a Václav Magid. Dva měsíce předtím stihl svou první samostatnou výstavu v knihkupectví U Petrské věže. Dnes je místo něj, myslím, solárium.