8179

Samé řeči, uslintaná slova pořád a  dokola – on vystavoval támhle, pochválil ji Karel, „ty vole“, líbilo se to tomu a  tomu, potkal jsem se s  tímhle teoretikem a  teď přijíždí do Prahy kurátor documenta, a  proč mě nevybrali, proč XY, a  ne já – do hajzlu s  tím, jaký únavný stereotyp. Pojďme to zkusit jinak. Pane, pojďte si hrát. Holčičko, mám bonbónky a  jsem samý špás. A, B, C, D. Ametyst, beryl, cypřiš, dlaň. Zapalte Osvětim, ať shoří pece pravdy a  lží. Čelo mi zdobí hákový kříž. Každý si nese svůj kříž. Mladé oči prokvetly rtutí ranního mrazu. Nabízím žlutou, chutná zradou, úskokem, je sladká, zurčí močí. Modrá je opar a  příslib dálky, dým a  prach, válečné zpravodajství, éterem navátá televize. Dívejte se a  dýchejte rytmem amazonského pralesa. Jsem zcákaný, když dím: Vaše plíce jsou zelené a  vaše planeta modrá. Hlásky, barvy, vůně. Jsem strakatý, jsem hyena, pěstuji zlo a  rozmar. Jsem špinavý, jsem kluzký had, chce se mi smát. Má rubínová ústa, mé výstavy, perličky zubů na dně portfolia. Maluji obrazy rodné země. Zem zelená česká – imitace. Ať skotačí proudy historie. Vyhoďte do vzduchu kaskádu nádrží. Ó, archivy, databáze, úřady! Vltavo, ty řeko řek, ať vzedmou se tvé vody. Evakuujte domovy důchodců. Vyžeňte starochy do třeskuté zimy. Kalupem! Ihned! Z jejich páchnoucího masa chce se mi blejt. Zbavte se psů! Ať smečky vyjí hladem, ať nažerou se vlastní přirozenosti. Pudlové, čivavy, pitbullové, chrti. Večer se vkrádá do parku a  lucerny mlčí. Chystá se úsvit evoluce. Spáchejme atentát na kulturu, Pandoro, odemkni ústa! Obušku z  kundy ven! Třetí světová! Kopu do ilustrujícího ilustrované. Je na sračku. Z hlavy cosi pomalu teče a z masa trčí bílé kosti. Vítejte na ostrově svobody! Pod hladinou sargasového moře světélkuje plankton nároků, brázdí definice, volně se vznášejí kategorie. Opakuji se jako Žid, jako Němec, jako Vietnamec, jako Cikán. Má národnost čpí ze všech koutů podchodu, kde zkurvila se matka smažka a  otec pederast. Mrdka, mrdel, mrdník, zmrd. Mrdkou vymrdat mrdel zmrda. Zmrdův mrdník vymrdává zamrdanou mrdku. Maluju tohle a  nemá to valný smysl, jsem líný a  tyju z vašich mozolů. Sypu si sůl na hlavu. Má dovolená je váš pot. Mé pěsti jsou tučné a  hravé. Přežil jsem smrt autora. Ha, ha, ha, ha. Směju se zpoza písmen, nudím se za nimi, dloubu se v  nose, cela je plná slušných lidí. Do plynu s  nima, i  jejich dětma a  dětma jejich prokletých dětí! Metafory děsu v  domečcích za Prahou. Dělám obrazy, dělám výstavy, mám nový dotykáč, jsem zvrhlé zvíře plné slev, przním internet, nabádám děti: „Nemějte děti, holenkové. Cítím váš hněv. Vypusťte mlíčí, vy buzny účelu, bukvice morálky. Rozbijte názory, neplaťte dluhy. Lidičky, rozrušte smysly, smažte hranice, všechny, zcela, úplně, naprosto.“ Jsem naměkko, jsem mráz, jsem vítr, který se vloupal do pokladničky smyslu, maluju prstem, jsem neposedná opička. Na paletě mi kopulují divoká zvířata. Každý týden vystupuji v  televizi. A  pak obědvám z popelnice. Jsem kripl a  zmrd, stařec a  dítě, žiji z  podstaty, děsím se hloubek, bojím se zubaře. Z  děr a  studní stoupá zkažený vzduch. Abrakadabra.