8162

Marek Meduna je umělec, vše, čeho se dotýká, se proměňuje v umění, ano, jeho dotýkání jest označování. Umění mu je nesmyvatelnou špínou, nečistotou, která se hromadí za nehty světa. Tedy ne Ikarus, ale Midas. Marek Meduna je umělec, který zatíná ruce v pěst, avšak není tu nikoho, kdo by mluvil o revoltě, nikdo. Ticho… Pěšina je prázdná, ani náznak pohybu. Ruce jsou sevřeny v pěst v jakémsi napětí, je v něm tlak a ten chce ven, buď jako atopický ekzém, nebo jako umění. […] Meduna uvízl v zástupu svých souputníků, jdou vpřed k tikajícím hodinám smrti, vzájemně zaměnitelní, opravdoví čeští postkomunističtí postkonceptualisté. Nálepka pozvolna odpadává z jejich potem zbroceného čela. Střední věk je dohnal bez dětí i nemovitostí s drolící se vírou ve smysl jejich aktivit. Jsme už v Evropě, domnívají se, jsme tedy Evropané, vyvozují, ale jsme to stále jen my a naše instituce, stejně nedostatečné jako kdykoliv předtím. Střední věk jim dává nahlédnout část uražené cesty. Věru, bylo o co stát. Ano, tady je výčet výstav, tady se můžete podívat, toto je mé curriculum vitae. Ó, kolik bylo těch nevýznamných přehlídek! Jsme zakleti v doplňovaných a rozrůstajících se seznamech nicotných aktivit, pasoucí po něčem, co z podstaty věci může jen unikat. Husákovi děti víří prach u cesty. […] Definice, to je to, co nám uniká, vždyť se na něj koukněte, na Marka Medunu, spěchá beze smyslu, nahodilé pohyby nesvazuje cíl konání, tu má v ruce dláto, tu píše texty podobné tomuto, onde jde pověsit obraz na bílou stěnu. Nebožák, odstupme od něj, i on odstoupil od nás. Je-li jeho cílem distance, pak zrazuje sám sebe, proponent afirmace, přejímá způsoby byrokratů, sčítá kariérní položky touže po dobách modernistických hrdinů, ovšem namítnete, hrdina je hrdinou až po smrti, viděno z odstupu, a zase ta distance, dere se na povrch, nedá pokoje, vyhoďte ji oknem, vrátí se…, znáte to, ale je-li neodbytná, ba vlezlá, je to ještě distance, odlepená od označovaného bere na sebe převlek kohokoli a čehokoliv, koukněte se raději za sebe, zkontrolujte místnost, ve které se nacházíte, není tam, pod rohožkou či za sedačkou, v přítmí psacího stolu také ne, ano, nuže můžeme pokračovat, kde jsem skončil, ano, u institucí, jazyk je tou poslední, bortící se hrad ve vichru globálního světa, nedostatečná slovní zásoba, chatrné lepidlo významu, jak bývalo chutné, bílá lepicí pasta, odbočuji, vím. Jazyk… co povědět, pes, který se točí za svým ohonem, churavějící nástroj demonstruje pesimismus demografické křivky, ale nechť, vraťme se k němu, k zhovadilci. Marek Meduna se zabývá instalací, kterou tu a tam označuje jako sochu, nebo nechává bez termínu, je jasné, že slovy v čase protékají nové významy, jen je porovnejte s těmi, co stávají na náměstích a v muzeích, také maluje, maluje občas, někdy, nárazově, nahodile, bez disciplíny, občas intenzivně, jak mu rozleptaný rozvrh a rytmus faktur dovolí, a abych nezapomenul, stále bojuje se svou leností, ta a nepravidelnost jsou jeho nejlepšími spojenci. […] Umění Marka Meduny se točí okolo prázdnoty, jednotlivé formy krouží po okraji Malströmu, ocelově šedé i pastelově zbarvené vlny forem divoce syčí, vtahují diváka dovnitř na cestu za hloubkou, řekněme si to na rovinu, jeho divákem je Evropan, snad Američan, ale rozhodně žádný usmolenec ze třetího světa či východu Evropy, Marek Meduna má klapky na očích, odstíněn od mnohého hledí k mořím Západu. Po obrovské ploše kypící nálevky vzlínají náznaky konotací a metafor, zbytky struktur, které divoký proud rozbil napadrť, jednotlivá prkna jsou nesena spolu se zbytky zhrouceného světa tam dolů, kam se neodvažuji ani pohlédnout.