8181

Žiji v  prostředí, které je označováno nálepkou postkomunismu a  postkonceptualismu. Je to prostředí liberální, lhostejné k  veřejným statkům, ovládané skrytými privátními zájmy, nejisté v  debatě o  svém smyslu a  směřování. Můj život se odehrává především v  tomto prostředí, pobyty mimo jsou veskrze turistického rázu. Nyní se pokusím zúžit svůj zorný úhel a  popsat svou uměleckou praxi, která do jisté míry reprodukuje výše řečené a  někdy předznamenává budoucí inklinace celku. Umělecké instituce fungují jen částečně. Hodnota kultury se stala dosti ohmatanou mincí, popelkou na střeše čnící vysoko nad vrabci. Město Praha poztrácelo během transformace většinu svých galerií, které bylo možno považovat za kunsthalle. Zbývají převážně maličké galerie, které jsou budovány zdola nadšenci, hipstery a  blázny, nebo nemnohé galerie s  komerčními ambicemi a omezeným okruhem vystavujících. Když jeden pražský umělec uvažuje o  výstavách, pomýšlí na malé galerie typu A.M.180, Fotograf, Entrance, SPZ, Etc. atd. Prostředí umělecké scény Česka, potažmo Prahy, lze poměrně snadno obsáhnout. Množina jménem diváci obsahuje vždy téměř totožné prvky. Většina protagonistů scény – umělci, kritici, teoretici, kurátoři, kunsthistorici a  mnozí další – se musí pohybovat mezi vícero částečnými úvazky. Peníz, jejž dostávají, je stále podprůměrný. Jednotlivé profese se vzájemně suplují, nejsou ostře vymezené, každý může být čímkoliv a  zároveň není ničím, proto se nekonstituují stavovské hodnoty toho či onoho. Je značně obtížné podrobit kritice pohyblivé písky umělecké scény, jsa její součástí. Pravda, ale i  nezájem leží vně. Má tvorba je přizpůsobena logice zdejšího uměleckého prostředí. Tvořím spíše v  drobných kusech, které jsou snadno modifikovatelné, jsou skladné a  lehce transportovatelné. Živím se jako pedagog, grafik, režisér, střihač, pomocný dělník, lakýrník. Na uměleckou tvorbu mi zbývá jen relativně malé procento času, proto musím postupovat rychle a  co nejefektivněji. Omezená divácká obec predestinuje sice nevyřčený, ale o  to více pociťovaný nárok na stále nové výstavy. Snažím se je uspokojovat novými permutacemi několika nápadů a  již zhotovených artefaktů. Každá výstava je do jisté míry nová a  každá je do stejné míry skrytě retrospektivní. Omezený čas věnovaný tvorbě se projevuje roztěkaností, která supluje hlubší ponor – komplexita a  šíře záběru jsou ale pouze zdánlivé. Malé galerie sídlí v  bývalých bytech, garážích, malých provozovnách. Stěny jsou bílé, ale mluvit o white cube by bylo troufalé. Vzhledem k  jejich charakteru se nabízejí dvě strategie. První spočívá v  nenápadnosti, artefakty s  prostorem nesoutěží, snaží se těžit z momentu překvapení, jsou rafinované, umístěné na periferii divákova zorného pole. Divák si ušmudlaného prostoru galerie nevšímá, protože hledá. Druhá strategie volí výraznou barevnost, heterogenitu, neumělecké materiály, povrch a  efekt. Artefakty jsou artistní a  nečekané skrumáže nalezených či vyrobených předmětů, umělec jimi prokazuje dovednost stvořit z  ničeho něco, nebo alespoň předvádí množství udělané práce. Divák si ušmudlaného prostoru galerie nevšímá, protože je příliš oslněn. Jsem zástupcem druhé skupiny, s  občasnými vybočeními ve smyslu strategie první. Každé kulturní období bylo po nějakém jiném, každý umělecký styl následoval po tom předchozím, čas byl doposud chápán lineárně, že něco je po něčem, až dosud nebylo nutno zdůrazňovat, rozumělo se to samo sebou. Neznamenají proto na začátku zmíněné charakteristiky postkomunistický, postkonceptuální, spíše posthistorický. Svět se zmenšil a  s  ním se jednoduché chápání řeky času rozlilo do široké delty, kde je náročné, ba nemožné se orientovat. Každý z  nás dřepí u  svého ramene, voda je kalná a  stojatá, v  široširém okolí se nedostává vyvýšených bodů. Ne nepodstatným elementem, který ovlivňuje celou uměleckou scénu, je konzumace piva. Pije se na každé vernisáži, na většině pracovních schůzek. Pivo provází život české populace od puberty až do smrti. Otupuje hrany, ulamuje hroty, zpomaluje myšlení, uspává, utěšuje, zaplňuje a  zatěžkává, dodává hořké chuti našemu prožívání světa. Je naším tekutým osudem, který protéká spodními patry našeho vnímání, je příšerou, co číhá pod pěnou dní. Závěrem bych jen doplnil malou omluvu – špatně odcizené myšlenky mi z  textu čouhají jako sláma z bot. Tož tak.