8113

Mám po svých slovanských předcích hnědožluté oko, ploský obličej a neobratnost v řeči. Mé způsoby jsou stejně tumpachové jako jejich. Avšak sprchuji se vícekrát než jednou týdně. Slovani bývali svého času nejhloupější z tvorů země, malý páchnoucí lid z nížin. Ošklivý a neotesaný. V tomto století přičinlivosti se hrozím všech zaměstnání. Pěstuji lenost a zášť. Pracující se mi hnusí. Štítím se dobroty. Kdo dal mému jazyku tolik obratnosti k přetvářce a lži, kdo ukul zášť mé mysli. Nezaměstnaní, buzny, nemohoucí, důchodci, děvky, odložené děti, vrazi, já patřím k vám. Vidím, jak plamen stravuje klidné čtvrti, bere si majetek, banky, budovy vlády. Cítím v kostech zmar a smrt. Jsem malomocný duchem, odpadává ze mne maso, hniji a vzpomínám na svůj život a na to, kým jsem byl. Jmenuji se Marek Meduna a přišel jsem na svět na konci roku devatenáct set sedmdesát čtyři v zaplivané vsi jménem Krejnice. Matka tam byla na návštěvě u prarodičů a odjet porodit do nemocnice nestihla. Má se za to, že to je naše rodinná tradice. Matka byla povita před železničním přejezdem na silnici z Horažďovic do Strakonic. Vlak nejel, šraňky byly dole, voda praskla a matka vyšla ven na svět, rozměklá a neduživá, obalená kalem vagíny. Já jsem se narodil u babky v kuchyni. Pupeční šňůru matka přeřízla kuchyňským nožem. Řval jsem, až se šumavské vrchy otřásaly. Co má paměť sahá, bydleli jsme v Horažďovicích Na Loretě. Často jsem chodil na návštěvu za oběma babkama, jedna bydlela u škrobárny a druhá s dědou v ulici za náměstím, naproti místu, kde v devatenáctém století stával Špalíček. Obvykle v neděli dopoledne, zatímco matka kuchtila cmundu, jsme s otcem navštěvovali prastrýce Škodů, který měl velkou knihovnu, spoustu obrazů, sbírku falešných amfor a suvenýry z cest až na sám konec socialistického světa. Protože jsem se vetřel do jeho přízně, ukazoval mi knížky o umění, o architektuře, učil mě číst, hrál si se mnou. Naneštěstí mi ukázal i knihu od Joachima Barranda o paleontologii a geologii, na jejímž základě jsem patnáct let dělal vše pro to, abych se stal geologem. Během nich jsme se přestěhovali do Prahy, rodiče se po mnoha potyčkách rozvedli, já se dostal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem definitivně pohřbil své přání být geologem. Exaktní duch matematiky a fyziky se mi hnusil, už na střední škole jsem oba předměty úspěšně ignoroval. Když jsem zvažoval, co dál, rozhodl jsem se, že bych mohl být umělcem, docela mě bavilo kreslit, také jsem měl pocit, že v této profesi se člověk nepřetrhne, tak proč ne. Řeči o talentu od boha, uměleckém předurčení jsem nikdy nebral vážně. Sice trvalo několik let, než jsem se dostal na školu, tedy na Akademii výtvarných umění. Připravoval mě rtuťovitý Josef Wágner, kterému se, doufám, daří dobře, a který mě vždycky povzbuzoval slovy: „Meduno, nejdřív jsem si o tobě myslel, že si pěknej vůl, ale pak jsem zjistil, že si šikovnej jak vopice. Dávej si na to pozor.“ Byly to roky úhoru, kdy jsem pěstoval odloučení a rozbředlost. Ale věci se změnily a škola akcelerovala můj talent ke špatnosti a ničemnosti.