8129

Marek Meduna se narodil v Praze v roce devatenáct set sedmdesát dva. Celá jeho rodina se rekrutovala z malých a ještě menších poměrů. Do nejvzdálenější dohledatelné minulosti to nejúspěšnější jeho příbuzní dotáhli na rychtáře, či zcela výjimečně mezi drobné úřednictvo. Meduna se naučil číst a psát až ve škole, nepatřil k bystrým dětem, které to zvládly o nějaký ten rok dva dříve. Jejich domácí knihovna byla malá a zaměnitelná, naplněná takzvaně povinnými, ale nikdy nečtenými tituly. Ještě že alespoň matka ráda četla lehkou literaturu, protože otec a sestra knihu nikdy ani neotevřeli. Základní školou prošel na samé hranici propadnutí, trojky, sem tam čtyřka, ale nakonec ho čas jako nikým nechtěný průvodce provedl skrze nástrahy otcovského řemenu i špatných příkladů některých spolužáků až k přijímacím zkouškám na střední školu. Protože se rozhodně nemohl považovat za premianta, rozhodl se po poradě s rodiči, že to zkusí na nějakou výtvarnou školu. V úvahu připadala Hollarka, Žižkárna, případně Střední grafická škola v Hellichově ulici na Malé Straně. Otec sehnal přes kolegu meloucháře protekci na Žižkárně, proto se přihlásil tam, jako druhý obor si napsal vojenské gymnázium, kam se nikdo nechtěl hlásit, a proto mělo být přijetí jisté – nevýhodou bylo, že by z něj byl zelený mozek. U přijímaček na něj byli hodní, asi zafungovala ta otcova známost. A nejenže byli milí, ale dokonce se i dostal, protože u něj prý rozpoznali talent. Otce ten jeho talent stál těch několik desítek či stovek bonů, co měl nachystáno na horší časy. Je však třeba říci, že Medunu studium bavilo. S chutí kreslil, maloval, kolážoval a komponoval, hlavně že zmizela matematika, fyzika a další mučicí nástroje, v nichž se drtí nebohé dětské hlavičky. A okolo šly dějiny, padl režim, majetek se rozdával téměř na ulici, Sovětský svaz se ze dne na den zhroutil k nohám druhé supervelmoci, Gorbyho vystřídal v televizním zpravodajství věčně opilý Boris a v obchodech se začalo objevovat čím dál větší množství čínských výrobků. Do kin přišly zakázané filmy, Meduna byl se dvěma spolužáky na Emanuelle, kterou tehdy dávali v Blaníku. Škola byla téměř u maturity, když začal pomýšlet na to, co bude dělat poté. Asi pozdě, protože ho na žádnou vysokou nevzali. Musel do práce. Nejprve dělal u jedné dnes už dávno zkrachovalé spediční firmy, pak vyklízel dvory a světlíky starých činžovních domů ve Vršovicích. Práce to byla buď nudná a nezáživná, nebo nechutná, nicméně svým nevábným způsobem zajímavá. Postupně v něm klíčilo rozhodnutí pokračovat ve své prakticky ještě nezačaté umělecké kariéře. Začal si tedy dávat úkoly, které ho měly motivovat a posunout. Třeba si řekl, že každý den namaluje nebo nakreslí jedno zátiší. Začal docházet na večerní akt k jednomu akademickému malíři a také změnil zaměstnání, nechal se za malý peníz najmout na pozici počítačového operátora v jednom špatném grafickém studiu, zřejmě aby byl blíž zřídlu kreativity. Asi za čtyři roky zkusil zkoušky na Akádu a světe div se, vyšlo to napoprvé. S dobrým rozmyslem se hlásil do ateliéru Jiřího Davida, u něhož byl předtím několikrát na konzultaci. Jiří David tehdy vzal několik starších uchazečů –-
jednoho obtloustlého kluka z východních Čech, poklidného dlouhána z Tábora a samozřejmě našeho sporého výtečníka. Když jim oznamoval úspěšné splnění přijímacích zkoušek, ne-opomněl zdůraznit fakt, že vstupují do elitního ateliéru, z něhož se rekrutují ti, kteří přepisují dějiny českého výtvarného umění, jako tehdy například malíři ze skupiny Luksus. Přestože to bylo řečeno v klasické davidovské hyperbole, je nutné vzdát čest jeho pravdivým slovům. Meduna s oněmi dvěma kolegy z ateliéru a jedním studentem od Skrepla vzápětí založili uměleckou skupinu. Nedokázali se jednoznačně shodnout na nějakém uspokojivém názvu, takže nakonec se pojmenovali kompromisně, bohužel i bohudík, Rafani, než si jeden každý z nich na ten název zvykl, než mu přivyklo i okolí, a konečně než se vyprázdnil jeho původní nejapný význam jejich činností, tak vypili mnoho piv, snědli možná až příliš mnoho smažených sýrů, naučili se trochu mluvit o tom, co dělali, o umění, co jsou jejich záměry či důvody, a pokusili se alespoň zčásti vyvrátit názor paní z Olomouce, která na jejich první přednášce položila navýsost trefnou otázku, jež začínala: „Jste první generace, která se nedokáže vyjadřovat…“ V roce dva tisíce pět, ve chvíli, kdy Rafani neměli zrovna nic na práci, si Marek Meduna domluvil výstavu v galerii Etc., která sídlila pod Nuselským mostem v Jaromírově ulici, a protože se jednalo o jeho první samostatnou výstavu, vložil do ní mnohé z nápadů, které se v něm uzrály během skupinové práce Rafanů.