8164

Tento text je spíše volnými, za sebou seřazenými poznámkami než důkladnou argumentující studií. Mou ambicí bylo spíše poukázat na několik souvislostí práce Marka Meduny než skutečně vstoupit do uměnovědné či teoretické debaty. Nehodnotím kvality jeho tvorby, jen k ní cosi připojuji. Marek Meduna je zcela pohlcen maloduchým řemeslnicko-rolnickým původem. Vždy požaduje od svého umění takzvanou dobrou práci. Pod jeho rukou se svět proměňuje v ilustraci světa a my diváci s ním putujeme po cestě od pečlivosti k hajdaláctví, tam a zase zpět. […] Tvorba Marka Meduny je postavena na jakémsi zbytku, který se nevešel do skupinové tvorby Rafanů, jeho nápady jsou sirotci, které bloudí ve skupinových diskusích a nikdo je nechtěl, demokratická většina je vyhnala od svých dveří, až se nakonec zkroušeně vrátily ke svému původci, k Marku Medunovi. Návrat vytěsněného, tak by to možná někteří pojmenovali. […] Marek Meduna je konceptuální malíř. Malíř ve smyslu člověka, který roztírá mazlavé, pomalu či rychle tuhnoucí hmoty po podložce. Přízvisko konceptuální je myšleno ve smyslu vychytralosti, kariérismu a patolízalství či příchylnosti k takzvaným trendům. Konceptuální malíř na prahu kariéry, tak by se mohla jmenovat stať, která by o jeho činnosti pojednávala, jen s dodatkem, že tento obraz malíře a prahu jaksi ustrnul, zamrzl v čase, není ani za mák dynamický, malíř je navždy uhnízděn pod prahem a ona příslovečná kariéra se na věky rozprostírá až nad tímto zlopověstným prahem. Kariéra se vyjevuje v náznaku, v tušení, její unikavá podstata se Marku Medunovi vyjevuje coby enigma. Sousloví konceptuální malíř na prahu kariéry v sobě skrývá jak pravdivý popis, tak scestnou absurditu, současně může být chápáno jako úzká soutěska, kterou je možno v čase projít o kus dál. Marek Meduna se ve své tvorbě zabývá tím a tím, vyjadřuje se pomocí těch a těch forem, skladba jeho výstav je promyšlená i nahodilá. Snaží se být z podstaty prchavý a unikající. Má podobnou obavu jako Wim Wenders, že slova jsou vůči obrazům jako upíři, kteří jsou s to z nich vysát smysl i život sám. Marek Meduna je nedělitelný a neredukovatelný, zpěčuje se snaze o uchopení. […] Marek Meduna žije v éře odcizení. Jeho přátelé se čím dál více dotýkají už jen prostřednictvím hlasů, gesta jsou ředěna webkamerami, slova snadností korektur, rozvahu od odpovědnosti odkrajuje prosté tlačítko backspace. Marek Meduna žije a bojí se sám sebe analyzovat, protože podvědomě tuší, že ležet na operačním stole a současně operovat je dosti obtížné a že i duchaplné naznačování rozporů a paradoxů má své meze. Marek Meduna žije ve světě umění, se zbytkem reality ponejvíce souvisí prostřednictvím nepravidelných procházek, kdy dílem náhodou a dílem příležitostí se odhodlá odbočit s vyšlapaných tras a kdy je vždy znovu překvapován, že místa paměti se již neslučují se skutečností a mnoho sociálních a politických problémů lze zcela zřetelně rozpoznat při pouhém letmém, jarní alergií zastřeném pohledu náhodného kolemjdoucího. […] Výstavy Marka Meduny obvykle bývají značně nesourodou skrumáží artefaktů. Každý z nich pochází z různých významových celků. Každý má odlišný rodokmen. Byly vytvořeny vždy s trochu odlišným záměrem. Pod rozbitým povrchem prvního pohledu se však může skrývat jeden trvalý zájem. Marek Meduna se zdá býti neodbytně přitahován k tomu, co uniká zpod definic, k nepevnému a nejistému. Vím, že příměry vždy matou a zastiňují podstatu a povyšují se nad prostou a nezkrášlenou skutečnost, avšak přece se jich nevzdám, nemohu, ba neumím jinak. Nuže, když ruka uchopí kašovitou hmotu, je možné říci, že kaše uvnitř ruky vyplňuje, ohraničuje, a tedy definuje dutinu uvnitř dlaně. Zbylá kaše, jež unikla mezi prsty ven, nemá jiného smyslu, než že vznikla jako vedlejší efekt určité události, jako přetlak, jako to, co po stanovení teze (definice dutiny uvnitř pěsti) ztratilo své opodstatnění, jako důkaz akce, jako konstatování faktu, že část kaše se skrývá uvnitř, ve vnitřním prostoru. Domnívám se, že právě tato od smyslu odloučená matérie je tím, co Marka Medunu vede k jeho výstavní činnosti. Jeho prostředky, kterými se snaží přiblížit k mihotajícímu se obzoru, jsou vágně stanovený koncept, cosi jako plán, špatně nakreslené schéma, tedy pokusy o evokaci ruky, jež umí uchopit, pěsti, jež může hrozit.