8167

Marek Meduna je umělec, skleníková květinka, zkažená a nezdravě vyhlížející lidská bytost. Vzhledem k jeho zuboženosti je určitě na místě otázka po hranicích množiny, které se říká umění. Je důvodem Medunova stavu? Co se tam jen proboha může odehrávat? Proč tu s námi sdílí tento svět? Proč tahá peníze z našich i vašich kapes, nikým nevolený zástupce lidu, nezodpovědný, z řetězu utržený pojem umění? Ale znáte tyhle otázky, již dosti dlouho se za nimi honíme jako pes za kostí, všichni jsme z nich unaveni, řešení jsou dočasná, dosažené body nestálé a náchylné k vyvrácení. Vystříhejme se tedy argumentace ve prospěch umění a otázku raději obraťme: K čemu je umělcům aktivita běžných občanů? Jaký je smysl jejich trudných existencí? Proč se chovají k umělcům tak nízce? Proč jsou vůči umělcům tak lakotní? Proč chtějí dostat za peníze nějakou protihodnotu? Proč jim jde o efektivitu, smysl a funkci? A je to venku, zdá se nabíledni, že Marek Meduna je licoměrník a obojaký pokrytec. Stojí jak v množině umělců, tak i vně. Je stižen normalitou, nakupuje, vydělává, směřuje k témuž co zástupy jiných, jeho tužby jsou naprosto obvyklé. Okem byste o něj nezavadili – fádní, do široka tvarovaný slovanský obličej, ničím neinspirující oblečení, lehce obézní tělo, prostě skutečnosti prozrazující průměrnou spotřebu, ni bídu, ni blahobyt. Svit v jeho oku je mdlý, bělmo je potažené mázdrou prázdnoty a stereotypu. […] Ještě se v krátkosti zmiňme o jeho odvrácené, do stínu ponořené straně… […] Meduna září jasem poťouchlosti, jsa králem blbců volí královská slova, šaškuje, navrhuje a selhává, staví vzdušné zámky, v jeho obrazech i obratech se vzpíná lidský duch ke svým nejzazším výšinám, ale nikdo ho neposlouchá, šeptá sám sobě, nešťastník. Utěšuje se, že nejúčinnějším druhem komunikace je šeptanda, ale to si jen lže do kapsy, protože ačkoliv má médium, nemá druhého. […] Začněme však raději znovu. Marek Meduna je umělec. Byl vychován k vytváření předmětů a záznamů činností, které jsou určeny k vystavování v prostorech k tomu vyhrazených, jež většinou nazýváme galerie a muzea. Samozřejmě od Duchampa je vše problematičtější – je možné říci, že oním prostorem je celý svět. Ale je jasné, že magnetismus galerií a muzeí je jen obtížně překonatelný, vzpouzet se mu může umělec pouze svou vědomou marginalizací, kdy dbá na naprostou průměrnost nebo podprůměrnost svých výkonů, k tomu je ovšem třeba velké erudice a rozsáhlého vzdělání, protože je nutné vyvarovat se jakési bezděčné zajímavosti, kterou by mohla kulturním pracovníkům přinášet tato pozice. Je očividné, že tento postoj nesmí být deklarován veřejně, umělecká činnost musí být prováděna v tichosti na oběžnicích adekvátně vzdálených světu velkého umění. […] Marek Meduna patří ke střední generaci umělců, pro niž je charakteristické, že si museli poradit s ředitelováním Milana Knížáka v Národní galerii, vstupem do Evropské unie, opoziční smlouvou, smrtí Václava Havla a dalšími milníky těch časů. Vnějších událostí bylo tolik, že Meduna se svými generačními souputníky raději strčili hlavy do písku, hluší k duchu doby, požadavkům společnosti. Generace zbabělců. […] Poměrně často jsou k Medunově standardní produkci přidruženy další aktivity, například argumentace ve prospěch zvolených řešení, avšak i k té byl vychován, tudíž by mu neměla činit potíže. Mnozí říkají, že škála jím vytvářených předmětů je poměrně široká, zahrnuje instalaci, malbu, text, sochu, objekt. Marek Meduna, pokud mne paměť nešálí, tento fakt nikdy neobjasnil. Obloha je zatažená. Předměty stojí mlčky vedle sebe odděleny médiem, a když pominu jejich základní důvod vzniku – být uměleckým dílem, i smyslem. Medunovi je cizí modernistická seriálnost, ve své práci preferuje jednotlivosti. […] Na závěr bych dodal, že tento text ilustruje jednu podstatnou vlastnost. Meduna umí nahodit myšlenku, ale protože ji neumí rozvinout, k jejím zákonitým důsledkům, přeskočí k něčemu jinému a fakticky se nikdy ničeho objevného nedobere. Tímto manickým přeskakováním zastírá skutečnost, že jeho tvorba je obsesivní, směřující k retardaci.