8123

Jmenuji se Marek Meduna a v současné době bydlím v Hole-šovicích. Narodil jsem se, samozřejmě si to nepamatuji, ale rodiče mi to řekli a mám to zapsáno v dokumentech, které se za mnou od narození táhnou, osmnáctého prosince devatenáct set sedmdesát tři, to je přesně o deset let později než Brad Pitt. Mám sklony ke grotesknosti, jsem Čech, nijak jsem se o to ale nezasloužil, a proto, stejně jako tolik jiných Čechů, na to nejsem nikterak hrdý, beru tuto skutečnost jako pouhý holý fakt. První dovolenou jsem s rodiči strávil v tehdejší NDR. Přijeli jsme k moři v noci, naši prokázali totožnost u brány kempu a ubytovali jsme se ve velkém stanu, který pro nás postavili otcovi kolegové z Výstavby sídlišť. Jednalo se o rekreaci ROH, bylo zde mnoho kolegů, známých a přátel. Rodiče vybalili, se sestrou jsme nafoukli matrace, rozbalili spacáky a snažili se do nich vlézt, aniž by se dovnitř dostal všudypřítomný bílý písek. Usínali jsme za zvuku příboje a škrábání větru v korunách přímořských borovic. Noc byla v kempu rušná, neklidně jsem se převaloval z boku na bok. Těšil jsem se, až poprvé v životě spatřím moře, myšlenky na ně jsem nemohl vypudit z hlavy, občasné zacloumání celtou stanu mě vždy vytrhávalo z dřímoty, cítil jsem, že sestra nespí a s otevřenýma očima hledí, tak jako já, do tmy. Ráno jsem se probudil, vysoukal se ven, proběhl mezi stany – obrovská bílá pláž se táhla zprava doleva a přede mnou se prostírala ocelově šedá hladina rozbouřeného Baltského moře, přes obzor přejížděly obrovské lodě, tehdy jsem si myslel, že vojenské, představoval jsem si, že jsou velké jako náš panelový dům a že vozí do NDR atomové zbraně ze Sovětského svazu. Ze stanů začali vycházet první lidé, mezi nimi i otcovi kolegové, jaké bylo moje překvapení, všichni na pláži byli nazí, nahatí lidé vylézali ze stanů, snídali, koupali se, sušili, staří, mladí, děti, hezcí i oškliví, leželi za lehátkovými zástěnami proti větru a písku, hráli volejbal, jejich obrovské chlupaté penisy, povislá prsa se klimbaly do všech stran. Rychle jsem se vrátil do stanu, rodiče byli také překvapení, ale nakonec mě zradili a rozhodli se, že se přece jen podvolí zdejším mravům. Já jsem však odolal všemu domlouvání a celý pobyt strávil ve vlhkých, studenou mořskou vodou nasáklých plavkách. Většinou jsem si kreslil ve stanu nebo s nahou sestrou stavěl pískové hrady, nesnášenlivé endérácké děti nám je chtěly rozbořit a házely po nás vyplavené medúzy, které se v houfech rozkládaly, zamořujíce celé pobřeží, v mělkých zátočinách. Po čtrnácti dnech martyrium dovolené u moře naštěstí skončilo. Nasedli jsme do auta a už v Rostocku nepřipadala skutečnost, že jsem oblečen, nikomu nápadná, natož aby ho pudila k jakýmkoli poznámkám. Hned po prázdninách jsem začal navštěvovat základní školu Jánošíkova, učení mi šlo poměrně samo, většinou jsem měl vyznamenání, i když ve čtvrté třídě jsem si pádem na hlavu při klouzání po linoleu přivodil silný otřes mozku. Máma mě odvezla do nemocnice, kde jsem pozvracel ordinaci i s doktorem. Nechali si mě v nemocnici na pozorování. Ležel jsem ve velkém pokoji s dalšími asi patnácti malými pacienty. První týden mi bylo chvílemi špatně, tak jsem jen ležel, koukal do stropu, poslouchal okolní oddychování a ledoval si temeno hlavy. Pak jsem pookřál a toulal se po chodbách, chodil nahlížet do operačního sálu, v jídelně jsem s ostatními dětmi koukal na válečné seriály, byl jsem v nemocnici víc než tři neděle. Máma se už o mě začínala strachovat, vypadalo to, že na mě zapomněli, díky rekonvalescenci jsem vypadl z učebního procesu a rapidně se mi zhoršil prospěch, v pololetí jsem měl tři trojky, v dalším půlroce se mi ale prospěch vrátil do normálu – holt jsem měl strach z otce a jeho koženého pásku. Po základní škole jsem se dostal na gymnázium Budějovická, sdílel jsem lavici s Alanem Beguivinem a Martinem Krummholzem, za námi seděli Aleš Skřivan, Michal Kreuna a Dáda Koubek a v lavici před námi Štěpán Mikeš, kterému se říkalo Štěpi, Pertlíček a Pléša, holky seděly až o kus dál. V prváku o přestávce se všichni shlukli do postávající skupinky, povídali si a tvářili se vyspěle. Většinou jsem neměl co dělat, tak jsem pomalu jedl svačinu, koukal z okna, předstíral, že si opakuji učivo či, když jsem se už hodně nudil, šel na záchod. Jednou jsem přistihl Alana, jak během hodiny chemie smrká do penálu. Postupně jsme se všichni skamarádili, vyspělí s nedospělci, vyčouhlí s mrňousy, kluci s holkama už méně. V létě jsem jel na několik dní k Beguivinům na chalupu do Dolních Lysečin, během let jsme tam začali jezdit všichni, hlavně na silvestry, občas i na víkendy, všichni jsme v té době milovali Káču a kreslili si během vyučování do sešitu, pozor jsme samozřejmě nedávali. Jak jsme začínali pít alkohol, čím dál bolestněji jsme si my kluci uvědomovali absenci jakýchkoli sexuálních zkušeností vyjma onanie, a raději jsme každý předstírali zkušenost. Vzpomínám si, jak Aleš v prváku rozkládal o svých milostných zkušenostech a holkách, byla jich pěkná řádka, všechny byly jako on z Uhříněvsi, jen Vanda se později přestěhovala do Strašnic, odkud ji znal i Štěpi. My jsme s otevřenou pusou poslouchali a tiše mu záviděli. Věřili jsme mu na slovo. Po devadesátém roce jsme začali chodit na punkové koncerty. Kupodivu náš první koncert se odbyl návštěvou Orlíku. Vnímali jsme tehdy skinheady a punkáče jako jednu skupinu lidí, jednu a touž subkulturu. Nějací tlustí skinheadi nám chtěli dát do držky. Tak jsme s Kreunou vzali do zaječích a z Dobešky rychle unikli do spletitých uliček horního Braníka. Když jsem doma poslouchal první album Oi! od Orlíku, přesvědčoval jsem svého otce, že jejich texty jsou nadsázka, že přece nemohou být rasisté, vždyť v nich hrál na kytaru Kendy z Básníků, pak se z nich ovšem v řádu několika týdnů rasisté stali, skinheadi a punkáči přestali být přáteli. Pléša jejich první desku rozbil kladivem, Aleš ji vyhodil z okna, já jsem na ni raději zapomněl, tudle jsem ji při stěhování našel. Sice se opakuji, ale všem se nám líbila Káča, proč na to nedat důraz, ostatní holky nestály za zlámanou grešli, snad ještě Eva Bímová a Anička Petrášková, ta ovšem měla silné kotníky. Během výuky jsme leželi s Alanem a Kreunou v hlubokém zákopu, byli jsme bezpečně ukryti před kulometnou palbou nových informací a dole na dně pytle jsme si kreslili a hráli. Motiv Alanových kreseb byl prostý, šlo o různé způsoby a možnosti, jak zachytit situaci muže v rádiovce a odhozené banánové slupky. Já jsem se v té době cítil jako pokračovatel tradice Picassa a nic nebylo troufalejšího, Kreuna vytvářel zvláštní secesí ovlivněné kresby pavoučích žen. Na konci třeťáku jsem po mixele, kterou jsme vypili s Alešem Skřivanem, Jitkou Hurábovou a Evou Hamerskou o přestávce mezi dopoledním a odpoledním vyučovacím blokem, málem pozvracel našeho ředitele, který se jmenoval Kopecký, ale jemuž nikdo neřekl jinak než Rak. Od chvíle kdy na školu neznámý pachatel napsal nápis Kopecký je čůrák, a někdo jiný pak, my jsme si mysleli, že školník, zamazal slabiku čů, od té chvíle byla jeho přezdívka jasná. Kreuna začal o prázdninách chodit s Káčou, čímž nám všem vypálil rybník. Po gymnáziu jsem se stal kulisákem v Národním divadle, pracovali jsme na směny, dva dny práce, jeden den volna, svátky nesvátky, od prázdnin do prázdnin. Dělal se mnou bývalý bubeník Orlíku, nemluvil a stále poslouchal walkmana, tehdy hrál se Sahulou a jeho Syny výčepu. První půlrok jsem skoro nemluvil, byl jsem stydlivý hoch, alespoň do té doby, než jsem se otrkal. O prázdninách jsme se vydali stopem do Holandska a Francie, seděl jsem vedle tureckého řidiče, mlčel, hrálo autorádio, za okny se krajina rozžala soumrakem, červeň se rozlila po pusté, kameny pokryté pláni, která se prudce svažovala ke Středozemnímu moři. Hladina byla vyleštěna větrem, tráva, kameny, soumrak i krajnice mizely za našimi temeny, měli jsme stažená okýnka a teplý vítr nám vlasy sčesával dozadu, zvenku byla cítit slaná mořská voda, ani jeden z nás neuměl francouzsky. Přemýšlel jsem, jak bych namaloval výjev, který nám ukazoval výjimečnost a prastarý půvab světa rozkládajícího se okolo jedoucího renaultu, světlo v mysli ozařovalo jeden obraz za druhým, štětec byl poslušný mých přání, a ne naopak. Po prázdninách, po našem výletu jsme se vrátili do Prahy, kde jsme opětovně zapadli do vyjetých kolejí. Když jsem pak Káče ukazoval nové obrazy, říkala, že jestli mě teď nevezmou na Akademii, tak půjde a nasype úřednicím na studijním oddělení jed do kafe, její bratranec se dostal na Umprumku a její dědeček sbíral za první republiky obrazy, stále mají doma Slavíčka, i když Špálu jim ukradli a už se nenašel, ačkoliv velmi podobný obraz se objevil v aukci organizované galerií Vltavín, ale Káčini rodiče nemohli dokázat, že právě tento obraz je ten jejich, neboť dědeček si za první nepořídil k obrazu certifikát, prostě jejího názoru jsem si považoval, navíc se mi líbila a o to víc mě to těšilo, ovšem na Akademii mě vzali až za několik dlouze se vlekoucích let. Hlásil jsem se několikrát k Milanu Knížákovi, ale nakonec mě kupodivu přijal jeho věčný oponent Jiří David. Kolega ze zkoušek mi nadšeně vykládal, že to je naprosto skvělé, že jdeme do nejlepšího ateliéru ve škole a kdesi cosi. Já jsem jeho nadšení nesdílel, přece jen, hlásil jsem se jinam a o umělci Jiřím Davidovi jsem do té doby nikdy neslyšel. Každopádně po zkouškách si mě, Luďka Rathouského a Pavlu Gajdošíkovou Jiří David pozval do kabinetu, aby nám oznámil přijetí, a svou řeč ukončil památnými slovy: „Vítejte ve výtahu ke slávě.“