8130

Všechny cesty vedou do údolí smrti. I on tam jde, a vzhledem k jeho životosprávě mílovými kroky, zuby se drolí, již tak slabá ekzematická kůže chátrá, paměť se třepí jako konec dávno zataveného lana. Ano, jmenuje se Marek Meduna a toto bude cosi jako rekapitulace. Cítíte v těch slovech náznak rezignace? Zkusím vás přesvědčit o opaku. Narodil se roku devatenáct set sedmdesát čtyři. OPEC zrovna odvolal ropné embargo, západní svět si oddechl, ale jemu i jeho spoluobčanům v rudém bloku to bylo srdečně jedno. Vyrostl vychováván na jedné straně velmi mladými rodiči a na straně druhé prarodiči z matčiny strany. Bydleli spolu v malém domku na okraji pražské Lhotky. Okolo se tehdy ještě prostíraly lány polí. Sídliště už cenilo od Krčského lesa své zbrusu nové zuby, ale jinak zde bylo ticho, klid, vítr prochvíval ječmenem a koruny třešní podél silnice do staré Krče hučely hmyzem. Od Nových Dvorů bylo vidět Pražský hrad. V nedalekém statku bydleli cikáni. Rodiče Medunovi říkali, aby si na ně dával pozor, protože kradou a znásilňujou malý děti, a že pokud se nebude učit, dopadne jako oni. Zčerná a zavřou ho do lochu. V osmdesátých letech, když se objevili první Vietnamci, mu matka zase kladla na srdce, aby se jich nedotýkal, že jim pod kůží žijí červy. V té době odkrajovala špičky banánu, protože v nich bylo stočené háďátko. Banány proto u Medunů jedli vždy bez špiček, aby je neuštklo. Po letech, když se jí na to ptal, už si nedokázala vzpomenout, proč to tehdy dělala. Politika východního bloku šla mimo ně. Jezdili na chalupu, rybařili, houbařili. Meduna říká, že obrazem krajiny, který by vyjádřil jeho dětství a pocit domova, je již zorané pole s několika remízky, na nichž je umístěno v téměř zahradním uspořádání několik vyoraných žulových balvanů a bezlistých bezových keřů. Tráva porůstající remízek je nekultivovaná a slehlá. Je nevlídně, je sychravo, drobné mžení zalézá pod kabát. Prsty jsou prokřehlé. Vedle něj stojí děda v šachovnicovém řeznickém saku. Mazlavá hlína se lepí na gumovky, jejich lem se mu zařezává pod kolena. Na obzoru se trhají mraky, někde tam za Šumavou v dálce začíná západní Německo a pěkné počasí. Vítejte v Čechách. Prarodiče umřeli těsně před revolucí v osmdesátém devátém, takže se nedožili restituce rodinného statku v Boubíně u Horažďovic. Kdyby však ano, bylo by to pro ně sotva zadostiučinění, vždyť již byli staří a k tomu majetku dávno ztratili všechny vazby. I k Boubínu je poutaly spíše hořké vzpomínky. Dědova sestra přestala platit hrob babičky na Práchni, a tím pádem je v něm dnes pohřben někdo jiný. Ale co, vše je dočasné v životě lidském, i hrob. Marek Meduna dokončil sídlištní základní školu. S ostatními dětmi se potuloval mezi jejími prosklenými pavilony, v pravidelných dvojstupech chodil po jejích chodbách a pokoušel se na záchodcích vykouřit svou první cigaretu. Po vyučování někdy chodili s Tlusťochem a Dejvem žebrat, aby si mohli v zelenině na cestě domů nakoupit nanuky. Při žebrání se vždy rozdělili, aby pak solidárně spojili své výdělky a společně šli nakupovat. Smůla byla jen, že Meduna s Dejvem se většinou jen ptali, kolik je hodin, výdělek tak šel z devadesáti procent na vrub Tlusťochovi. On byl tím, kdo se nebál. Ostatně po devětaosmdesátém udělal kariéru v marketingu. Po základce se Meduna dostal na gymnázium Budějovická. Zde poněkud rodiče překvapil zhoršeným prospěchem, přece jen jít ze špatné základní školy na výběrové gymnázium není snadné. Těsně po revoluci se rodiče rozvedli, otec se vzápětí odstěhoval z domova. Jeho pokoj obsadila sestra, o jejímž narození před nějakými čtrnácti lety jsem se opomněl zmínit, v bývalém dětském pokoji zůstal Meduna sám, jako ta sirota. Jednou mi říkal, jak otcovým odchodem z něj cosi spadlo, že by asi nebyl schopen upřesnit, co konkrétně, ale prý se domnívá, že i to byl jeden důvod, proč se během gymnázia začal věnovat malířství a že se nakonec přihlásil na Akademii výtvarných umění. S otcovým dohledem by si prý netroufl, nebo by vše bylo o mnoho náročnější. Těžší by bylo to rozhodnutí, protože ho samozřejmě napoprvé nevzali. Výsledek se dozvěděl někdy v únoru, jak je obvyklé u uměleckých škol. Měl proto ještě dosti času, aby vymyslel ústupový plán, kam se vrtnout po gymnáziu. Rozhodl se jít na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Vždy sbíral kameny, tak si řekl, že povolání geologa není žádnou ostudou. Na počátku studia ho sice děsily kohorty studentů přecházejících jako těla zbavení po Albertově z jedné školy do druhé, z jednoho ústavu do druhého. Pak si však zvykl, začlenil se do davu, otázky po smyslu všeho toho biflování odsunul do nejzazší přihrádky své lebky a stal se jedním z nich. Každý rok zkoušel přijímačky na Akademii, trochu maloval, dost chodil do hospody a kupodivu pokračoval ve své studiu, byť poněkud krkolomně a zdlouhavě. V roce 1999 se opět jako již potolikáté hlásil na Akademii do ateliéru Vladimíra Kokolii. Jiří David si při společné prohlídce domácích prací, jak mu později s jistým zadostiučiněním sdělil, všiml těch malých desek v koutě, zeptal se Vladimíra, jestli o ně má zájem, ten jen rezignovaně mávl rukou, a tak si řekl, že na zkoušku ho vezme k sobě do dalšího kola. Medunovi se práce ve druhém a třetí kole celkem podařila, takže zkoušky dopadly úspěšně. Ostatně tehdy si Meduna předsevzal, že tyto zkoušky jsou jeho poslední, nikdy nepostoupil ani do druhého kola, pomalu už začínal psát diplomku z ložiskové geologie, tak měl za to, že se ukazuje nesmyslnost jeho uměleckého snažení. Ale předsevzetí naštěstí vzalo za své, během prváku dodělal geologii a na jeho konci po promocích založili se spolužáky a několika přáteli Rafany. Byli starší než většina spolužáků, tak se rozhodli spojit své síly, aby svou energii znásobili. Což se jim alespoň v začátcích dařilo, po několika letech mediálního zájmu jim však do jisté míry došel dech, a tak si Meduna domluvil první samostatnou výstavu v galerii Etc., kterou vedl jeho kolega ze skupiny Jiří Skála. A protože měl už tehdy plné zuby dogmatického pražského konceptualismu, rozhodl se, že výstava bude barevná, hravá, a především bez předem stanovených obsahů a konceptů. Jmenovala se Sobota.