8172

Věc se má takto. Jsem umělec. Vystudoval jsem vysokou školu uměleckého zaměření. Mám diplom magistra umění. Umělecká obec mne za umělce považuje, a proto mám povinnosti, které nelze odestát. Například je na mne činěn nárok ve vztahu k verbálnímu osvětlování své práce a doplňování svého curricula vitae. Žiji ve společnosti, která se propadliště nejistoty rozhodla zaplnit co největším množstvím hmotných statků a odpovědí na neukončitelnou řadu otázek proč. Protože se považuji za rovnoprávného a plnohodnotného člena této uvadající společnosti, i mé argumenty se budou ubírat tímto směrem. Činím tak navzdory Nietzscheho varování, který namítá, že důležitá je proměna, jakou v nás nějaká myšlenka může vyvolat, ne pouhé její zdůvodnění. Ano, ačkoliv s ním souhlasím, je pro mne těžké oddělit význam předformulovaný předchozími, již známými argumentacemi od čistého vjemu, bez souvislostí vnímané proměny. Jsem soukromá osoba a nadto umělec, mé názory nemohou jinak než vyjadřovat mou soukromou skutečnost. Proto je třeba říci, že jsem nýmand, pan Nikdo. Jsem pln výmluv, než se něčeho odvážím, raději se dopředu omluvím, pro jistotu. Má hlava se rozpadla na jednotlivé neprovázané věty a odstavce. „Dobrý den, pane Sračko, v análech historie českého umění stojí, že vaše tvorba stojí za rozměklé hovno.“ Stoupnul jsem do něj okolo svých šestnácti let a od té doby se za mnou táhne jeho smrad. Puch nedostatečnosti, zbytečných ambicí a sebemrskačství. Ano, i toto je jeho příznak, onoho rádoby rozumu, symptom evropské tradice. Čest a sláva jí. Ruce letí vzhůru k našim srdcím, rád bych se stulil doprostřed davu a odevzdal se bouřící mase. Argumentací k afirmaci. Mé umění je bytostně masochistické, zakládá se na zvratném vztahu tvůrce a diváka, pán a raba. Ve vzájemném sebeuznání předávám moc divákovi. Ze své moci opravňuji jiné, aby se chopili moci. Moc nechápu jako dominanci, podřízení se jinému, ovládnutí jiného. Tím, že dám druhým moc, jíž se na jistou dobu podřídím, získám moc i já, i když s rizikem, že ten druhý, ti druzí smlouvu nedodrží. Kultura nás všechny nutí k potlačování agresivních pudových sklonů, kultura je vytříbenost a odříkání, díky tomuto potlačování roste nevědomý pocit viny. Z přemrštěného pocitu viny, pramenícího z vlastních agresivních myšlenek a mocichtivých choutek, vzniká potřeba trestu, a tím i připravenost trpět a zažívat nepohodlí. Strádání a oběti, askeze a mučednictví doprovázejí jako masochistická fantazie vývoj každého kulturního člověka v konfliktu mezi pudovými nároky a sociálními požadavky. I já toužím po požitku, jenž je zakázán. Z odkládání slasti mi vzniká potěšení. Imaginaci a fantazii nahrazuji mechaničností, jsem stroj na obrazy, začnu v levém horním rohu a jako tiskárna nevzrušeně postupuji do pravého dolního. Těší mne měsíční svit, chlad, uklidňuje mne anorganické, jsem opuštěná planeta ponořená do hlubin vesmíru. Osaměle proplouvám parketem velebného ticha. Ideální diváci vyhynuli, naše společná láska k umění je navýsost obtížná, vždyť láska je zločinem, který nelze spáchat bez kompliců. Mým ideálem je výstava, která se skládá z takových artefaktů, kdy každý jeden z nich může vystupovat jako náhražka celku. Vztah artefaktů a výstavy je synekdochou, která má fetišistický charakter. Částečný objekt je částí celku, jak napovídá samo slovní spojení. Ruce a nohy, oko či střeva, ústa nebo konečník mohou vystupovat jako zástupci celého těla. Částečné objekty a částečné pudy jsou klasicky chápány jako pouze částečné funkce, jako náhrada či substituce. Touha, která se zdánlivě zaměřuje jen na tyto náhražky, vytváří fetišistický objekt a je degradována, protože postrádá celkovost. Přebývám v umění, s vybledlou sociální realitou jsem spojen jen úzkým hrdlem svých praktických denních potřeb. I tak moc.