8175

Jsem umělec, proto tvořím umění. Umění tvořím, protože jsem umělec. Tento výrok je nesmyslný, protože se jedná o  důkaz kruhem. Jedno potvrzuje druhé a  naopak, žádná skulina. Pro mě je ale přesto podstatný a  zakládající. Naznačuje cosi o  tautologické podstatě mé tvorby. Já jsem ten, který jsem. Jsem ten, který nese sám v  sobě svou vlastní příčinu. Zůstávám ve své díle, postávám za ním, okolkuji vedle něho nebo nad ním, neviditelný, lhostejný, poslouchám hudbu, piji alkohol, nudím se. Umění nemá žádnou zřejmou funkci, vymklo se společenskému zadání a  vůbec všemu kromě sebe sama. A  nejenom že nestrpí žádnou definici, ale také maří naši snahu si ji představit, vyvolává v  nás leda pocit závratě. Podobně jako výraz Absolutno má definici v  podstatě tautologickou (absolutní je to, co není závislé na ničem jiném [umělecká autonomie]), nicméně nám nenabízí popisy, definice ani klasifikace, nemůžeme očekávat instrukce k  vytvoření něčeho odpovídajícího, neznáme žádnou jeho vlastnost. Zkusme si představit totéž u  umění, například instrukce k  jeho vytvoření, cítíte, jak jsou unikavé. Samozřejmě je možné nejenom pojmenovat, ale i  vizuálně ztvárnit to, co nedokážeme pochopit. Takové obrazy však nepochopitelné neztvárňují, pouze nás vyzývají, abychom se pokusili představit si cosi nepochopitelného, a  pak naše očekávání zklamou. Umění nelze ani pochopit, ani ho není možné v  jeho maximě dosáhnout, a  je třeba o  něm hovořit v  metaforách a  náznacích a  především – aby byla zřejmá nedostatečnost našich vyjadřovacích schopností – pomocí negativních symbolů a  výrazů, nemajících s  líčením nic společného. Smrt a  umění jsou jedinou formou absolutna, o  níž nelze pochybovat. Mnoho let po smrti autora maluji obrazy, sestavuji objekty, koncipuji výstavy, přispívám na blog, tedy buduji svou uměleckou kariéru, zde na Zemi, v  tomto nedůvěryhodném státě, v  tomto rychle se vlekoucím čase, periferním hlavním městě. Pohoda, lebeda. Cinkání prašulí. Ba, ba.