8176

Ve svém životě i  umění se řídím několika málo poučkami, které mi, ani nevím proč, utkvěly v  hlavě. Tyto výroky plus mé povahové vlastnosti vytvářejí půdorys, na němž stojí má tvorba. Z  oněch vlastností stojí za zmínku jistá nestálost a  touha po vymezení, ve většině rozhovorů se stavím do opozice, a  jen málokdy k  tomu mám skutečný důvod. Činím tak zcela automaticky. Pokusme se nyní ony výroky projít. Není jich ostatně mnoho. Jsou ve vzájemném sporu, neúplné, náhodné, ale tak si věci stojí. Kdysi jsem někde četl, že obraz se předěláváním zlepšuje. Pokouším se o  to, ale nároky výstav a  rychlého vytváření patřičných artefaktů a  volba olejových barev činí uplatňování této poučky poněkud náročným. Poslední dobou proto přemalovávám obrazy jen zčásti, na zvolená místa vrstvím barvy, snažím se o kontrast těchto vrstevnatých elementů s  plochami, které jsem namaloval à la prima. V  monografii Pabla Picassa jsem si přečetl, že teorie umění je umělcům platná co ornitologie ptákům. Přestože s  ním již ne zcela souhlasím, jsem vůči teorii umění jaksi podvědomě ostražitý, cítím, jak v  jejích hlubokých škatulkách a  klasifikacích tuhne veškerý život, kdežto já se stavím za něj, za proměnu, ne proti nim. Dalším větou, která mi utkvěla v  mysli, je: Zlo jsou zbytky starých světů. Odkud to mám, jsem už raději zapomněl. Obvykle si ji dávám do souvislosti s  citátem kdovíkoho, že filosof stojí na straně dobra, kdežto básník je od základů zlý a  zkažený. Umělce si ztotožňuji spíše s  básníkem než s  filosofem, že mnozí by jistě nesouhlasili, dejme pro tuto chvíli stranou. Tedy jako umělec stojím na straně starých světů, ruin, vytěsněného, regrese. A  věru mi to nečiní žádný problém, hlavně ta regrese, té jsem ztělesněním, vždy nedospělý a  nehotový. Pak jsem nějaké ty moudré věty pochytil při studiích na Akademii výtvarných umění, například: Pravda leží vždy vně. (Tedy i  mimo tento text. [Konečný účet nám mohou přinést jen ufoni.]) Dobré umění zneklidňuje. Je to dobré, je to takové podivné. (Podivné zneklidňuje? [sic!]). Dále budu postupovat už telegraficky. Zdroje jsem už stejně dávno zapomněl. Nikdy jsem se nepídil po historii toho kterého zkomoleného výroku, věty. Ďábel je ukryt v  detailu. Ráj leží buď v minulosti, nebo teprve přijde. (Celek už byl, nebo teprve přijde. Nyní nezbývá než žít v  přítomném ďábelském detailu.) Umělec se musí zbahnit, rozrušovat své smysly. (Pivem? Nakládaným hermelínem? Pornem?) Pro modernitu je zakládající smysl pro radikální předěl mezi současností a  minulostí. (Může to být i  jinak? Může být modernita naší věčností?) Každý si musí projít svých patnáct let trapnosti. Dobrý malíř se rozpozná podle toho, jak zvládne velký/malý formát. Umění stojí vždy v  opozici. Uhel je lepší než tužka. V  obsesi je ukryta mnohá pravda. A  tak dále. A  tak podobně. Ještě bych rozšířil sbírku o  jeden popletený výrok Rolanda Barthese: Slova a  obrazy by se neměly vzájemně ilustrovat, ale měly by stát vedle sebe jako dvě samostatné oddělené možnosti. A  umění, to je vždy dar možnosti. Nic víc. Nic méně. Howgh.