8120

Jmenuji se Marek Meduna. Narodil jsem se na konci roku devatenáct set sedmdesát čtyři v Krči. Máma byla tenkrát na návštěvě u prababičky, která bydlela na sídlišti u Krčského lesa. Nenadále jí praskla voda a já se rychlostí fotbalové střely dral na svět, bylo jasné, že k Apolináři, kde byla objednaná, by to nestihla, tudíž jsem se narodil ve zdejší porodnici. Pomalu se z toho stává náš rodinný obyčej. Babička mámu porodila ve frontě aut před šraňkama na silnici mezi Horažďovicemi a Strakonicemi. Vařila dědovi jídlo na dobu, co bude v nemocnici, až dostala tak silné stahy, že bylo zřejmé, že porod je otázkou minut. Děda ji okamžitě naložil do auta, a ač se od Komušína k nemocnici řítil jako blesk, nezadržitelné nezastavil, voda praskla a autem se náhle rozlehl vřískot mé mámy, protože byla babiččiným čtvrtým dítětem, porod byl lehký, lehký jako pírko sice ne, ale přeci. Bydleli jsme na nově postaveném sídlišti Jižní Město, okolo domů byla volná prostranství, na kterých jsme si hráli, proluky byly zaplněné poflakujícími dětmi. Holky skákaly gumu, my jsme hráli céčka, jezdili bez držení na kolech, prolejzali kanály. Jednou týdně jsme chodili na návštěvu k babičkám, ke každé jsme se tedy dostali jednou za čtrnáct dnů, dům v Krči se střídal s činžákem v Horažďovicích, nedbajíc zimy ani léta odbíjelo toto střídání roky mého dětství. Babička z Horažďovic zdědila dům po prastrýci Škodů, byla v něm umístěna velká knihovna, mnohokrát větší, než jsme měli doma, na stěnách byla pověšena spousta obrazů, které většinou v impresionistickém duchu zachycovaly malebná zákoutí Horažďovic, na krásných dřevěných policích (ano, dnes bychom řekli, že byly z masivu) se skvěly napodobeniny amfor a suvenýry ze strýčkových cest. Promačkávaný plech z Gruzie, mušle z Bulharska, úlomek mozaiky z Turkmenistánu, matrjoška z Moskvy, vázy ze Sevastopolu. Mezi knihami jsem našel svazky o mineralogii, paleontologii či morfologii krajiny, jimž jsem propadl, a od svých šesti let jsem měl zcela jasno, čím bych se měl stát – byl jsem rozhodnut stát se geologem, abych mohl jezdit do ciziny jako prastrýček. Po vyučování na základce jsem s kamarády vyrážel do Prokopského údolí hledat trilobity, snil jsem o cestě na Kozákov, kde jsou naleziště achátů i olivínů. Nakonec jsem ale svůj největší mineralogický úlovek nalezl na návštěvě u strýce Petra v Jablonci nad Nisou, ve štěrku u silnice jsem nasbíral asi třicet olivínů a několik úlomků asi patnácticentimetrové geody achátu. O geologii jsem se často bavil se svým pionýrským vedoucím, studoval stavebnictví na ČVUT, tak k tomu měl, tehdy jsem si myslel, blízko. Po základní škole jsem nastoupil na gymnázium v Hellichově ulici, které bylo zaměřeno na ložiskovou geologii, naneštěstí po revoluci, která přišla, když jsem navštěvoval druhák, zaměření jednotlivých tříd zrušili. Ostatně příval nové, zahraniční a dříve zakázané hudby učinil přítrž mým studijním návykům. Čím dál více jsem si o hodinách kreslil, nedával pozor, kresby jsme si vyměňovali s Kreunou a Alanem a naše prospěchy se propadly o několik stupňů níže. Na začátku roku devadesát jedna vyšlo číslo Reflexu s dlouhým článkem o Keithu Haringovi. Jím inspirováni jsme s Kreunou v ulicích Prahy namalovali několik obrázků. Mysleli jsme si, že děláme graffiti, ačkoliv dnes by to nikdo za ně nepovažoval. Po gymnáziu jsem se vlastně jen hlásil na Akademii výtvarných umění, maloval, kreslil a utloukal čas mezi brigádami a krátkodechými zaměstnaneckými poměry, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo pět let pryč a rodiče už došli na práh své trpělivosti, naštěstí jsem se na pátý pokus na Akademii dostal.