8127

Kdy započal svůj život Marek Meduna, není podstatné, nebudu vás tím unavovat, každý se někdy a někde narodil a nikdo se na to nepamatuje, možná kromě matek, a i ty mají právě tento okamžik zastřený utrpením a euforií, která jim rve tělo na cucky. Vlastně až dnes tam většinou jeden svědek je, otec, který zkoprněle hledí na známé tělo novýma očima, na milovanou bytost, která protrhla závoje stereotypů, všednost, a tvrdě a násilně se vtiskla do jeho vědomí. Pak tam je také lékař a sestra, pro které jsou naopak všichni zaměnitelní a kteří, pokud nic nevázne, záležitosti pracovního dne s uspokojením pouští z hlavy, především ty řvoucí uzlíčky – jeden jako druhý. Když se narodil Marek Meduna, otec přítomen nebyl, doba byla jiná a otcům v tomto ohledu nepřála, čekal u tchyně na telefon. Když mu z nemocnice zavolali, že vše je v pořádku a že má syna, sebral se s tchánem a oba se v hospodě opili namol. Jan Meduna si namluvil Helenu Hozmanovou na zábavě v Sušici. Pokuřoval u baru, rovné kaštanové vlasy mu úhledně padaly na ramena. Boty měl dle nejnovější módy a k nim dojem, že mu to náramně sluší. Na parketu výletní restaurace Na Zářečí se zrovna předváděly dvě sestry, obě, ať už jim to slušelo nebo ne, narvané v barevných minisukních. Taktéž podle poslední módy. Móda ještě nevyšla z módy. V Horažďovicích toho času ještě modernismus něco znamenal. Během večera se spolu dali do hovoru. Ta ošklivější byla samozřejmě výmluvnější. Slyšeli se špatně, hudba hrála nahlas, hity Rebels, Blue Effectu a dalších skupin duněly vyzdobeným sálem restaurace. Všichni měli být správně sjetí jako v Americe, místo toho ale v sobě měli jen pár piv, odvážnější několik panáků. I banální marihuana zněla příslibem emigrace a svobody. Lidé tančili, jiní posedávali nebo se ve dvojicích vytráceli do tmy. V prostoru se vznášel oblak cigaretového kouře. Slabé osvětlení bylo milosrdné vůči zažloutlým stěnám a pavučinám v rozích místnosti. Za okny tiše plynula Otava okolo nábřeží. Pstruzi rejdili pod hladinou. Vrby se nakláněly nad podemleté břehy. A než bys řekl švec, byla ta hezčí v jináči. A když už tam jednou byla, zazvonil zvoneček a rodiče zvolali důrazně, ale i zvesela: Svatba, svatba. A ženich vedl nevěstu, pán se šerpou pronesl projev, všichni si připili, ošklivá sestra vyhodila do vzduchu hrst rýže, kamarádi z Beat klubu nasadili chomout. Pod bílými šaty se boulilo kulaté bříško a Marek Meduna, tehdy vystupující pod jménem Nepoznaný, seděl uvnitř, hověl si v kozelci a světa nedbal. Pak ho však odtud vyhnali, oslnili, na nožičku mu napsali slovo Marek, bůh ví po kom, čert ví po čem. Marek Meduna rostl jak dříví v lese na jednom pražském sídlišti. Proháněl se s partou kluků po zpustlých zahrádkách, po bahnitých staveništích, stavěli prámy z polystyrenu, plavili se přes kaluže, lezli na panely, kouřili, rozbíjeli stavební materiál, házeli jablka po cikánech ze statku, koule po opilém Mikuláši a čertovi a hlavně utíkali, brali do zaječích, zdrhali a ujížděli na kole, před fackou, rozlíceným sousedem, školníkem, pádným řetězem. O víkendu jezdili za babičkama, do Sušice a na Háje. Marek jedl koláče, hnětýnky, buchty a odmítal všechno maso, zeleninu a ovoce. Banány a pomeranče sice byly vzácné, ale jemu nechutnaly. Když byl u prarodičů v Sušici, děda ho bral na ryby a na houby. Když šli plavat, posadil si ho za krk a brázdil Otavu sem a tam. Po čtyřech letech se narodila jeho sestra, čímž ho svrhla z trůnu hlavního mazánka. Krušné časy zaťukaly na okno. Nejasná tvář temné postavy ho děsila v osamělém bytě. Pak ale přišla škola, čapla ho za flígr a na záda mu zavěsila rozměrnou aktovku. Vypucovala mu boty od bláta, přičísla vlasy na pěšinku a zahnala ho do třídy. Školního jídelna udělala škrt přes jeho mazánkovský rozpočet – dušená mrkev, buchtičky se šodó, trocha flaksy, koprovka byly teď jeho chlebíčkem. Šok, šok, šok. Prvního půl roku raději nemluvil. Učitelka si v pololetí pozvala rodiče, aby jim sdělila, že pokud to bude takto pokračovat, půjde Marek do zvláštní školy mezi cikány. Nakonec to nějak zvládnul, pomalu se rozmluvil, našel si kamarády mezi spolužáky. Trojky vyměnil za dvojky. Otcův řemen nezahálel, ale to už měli video, barevnou televizi i nahrávky od tety z Německa. Cukr s bičem byly ve vzájemné rovnováze. A jak šel čas, rozestupy mezi díly jeho seriálu se začaly kvapem zmenšovat. Konec základky, přihláška na učební obor stavební technik s maturitou, konec komunismu, kupónová privatizace – Hedva z Moravské Třebové. Byt a různé holky, občasné návštěvy rodičů. Restituce. Zájem o umění. Návštěvy kurzů kreslení, hodiny aktu na Akademii výtvarných umění. Oriešek a Štoss – mistři proporcí a jejich teleskopické ukazovátko. Přisátí se k bujnému prsu alma mater. Akáda. Jiří David a Mirek Pesh. Ego a empatie. Promiňte, kritici, všichni jsme byli pro pravici. I Jirka David, i Mirek Pesh, i Milan Mikuláštík. Založení Rafanů. Pivo, mnoho piváků, ještě více pivsonů. Nuda. Zlatá mládež. Extáze, empatie, elesdé, Radost. Parties. Lidi na parketu. Spooky a Fluke. Ach, peníze, ty neviditelné digitální jednotky kutálejí se z konta na konto. Má jich pořád dostatek, má jich přehršel. Občas pozve Rafany na pivo, někdy si od nich koupí nějaké umění, od Jirky a od Luďka, dělá si, co uzná za vhodné. Synek z dobré rodiny. Volič zelených a falešný levičák. Obchody mu jdou samy od ruky. Se směnou nemění, movitý zůstává. První výstava v prostoru u Hoška.