8119

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se sedmnáctého prosince roku devatenáct set sedmdesát tři v krčské porodnici. Na palec levé nohy mi přivázali cedulku se jménem a položili mě mezi ostatní novorozence. Táta u porodu nebyl, v té době to ani nebylo zvykem. Bydleli jsme s mámou a tátou, dvěma strýci, tetou a prarodiči v malém domku na pražském Chodově. Náš pokoj byl potažen tapetou s potiskem plachetnic a majáků. Mám ještě někde založenou fotografii, kde mě drží děda v náručí. Oba se usmíváme a stojíme před loďkami a světly majáků. Za námi je vidět na stole dort, tak se asi slavily něčí narozeniny. Z té doby si nepamatuji téměř nic. Když mi byly asi tři roky, naplánoval pražský magistrát stavbu sídliště, která zasahovala i na náš pozemek. Prarodiče si mysleli, že je rozumnější se podvolit, a podepsali, že svolují s výměnou našeho domu za čtyři byty v panelových domech, vilu vzápětí zbořili, a s ní i celou stranu ulice, v níž byla umístěna, druhá měla štěstí a zůstala stát dodnes. Přestěhovali jsme se do třípatrového paneláku v Krči, na patře s námi sousedili strýc, teta a bratranci. Do školky jsem moc nechodil, většinou jsem byl u babičky v Horažďovicích nebo mě hlídala máma. Na základní školu jsem nastoupil o rok později v sedmi letech. První dva roky jsem navštěvoval tu v Písnické ulici na Lhotce, pak jsem kvůli rodičům a sestře přestoupil na Základní školu Jánošíkova. V průběhu studia jsem měl většinou vyznamenání s konstantní dvojkou z hudební výchovy. V osmé třídě jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit na Gymnázium Jana Nerudy, které bylo jediné v Praze zaměřeno na ložiskovou geologii. Otec tam měl přes své melouchy v rámci Akce Zet nějaké známé a zkoušel mi zařídit protekci. Nakonec jí nebylo třeba, i když vlastně nevím, zkoušky jsem úspěšně složil. Seděl jsem během nich v lavici s hubeným uhrovitým klukem, který se jmenoval Alan. Když jsme v září nastoupili do školy, sedl jsem si opět vedle něho, vždyť jsme se znali od zkoušek. Dnes mohu říci, že studium gymnázia ucpalo naše hlavy hloupostí, opakováním prověřeného a vskutku zbytečného učiva, učitelé byli způli blázni a z druhé části nedůtklivci vyžívající se v drezuře opic, jimiž jsme tehdy v jejich očích dozajista byli. Učili nás nemyslet, procvičovat omezenost, pokoušeli se nás stáhnout na svou úroveň, kdyby měla škola víc než čtyři roky nebo kdyby nepřišla uprostřed studia revoluce, která přece jen otřásla jejich postavením a způsoby, určitě bychom se my všichni jejich zajatci také proměnili v důstojné byrokraty tohoto smrtícího světa. Naštěstí jsme se, či alespoň část nás, tohoto stigmatu a ponížení pokusili ve zbytku těch nevkusných devadesátých let zbavit. Jestli se nám to povedlo, je samozřejmě otázka, pravdou však zůstává, že když si vzpomenu na ona léta, nevybaví se mi krom mých spolužáků zhola nic. Pohřbil jsem je včetně svých chudých znalostí hluboko na dně své hlavy. Osvobodil jsem se při štípání drátů, při skládání kolekcí voňavek do krabice jedoucí na pásu, při nahazování omítky, při vynášení mrtvých holubů a kondomů z vršovických světlíků, v dělnických profesích a brigádách, jimž jsem prošel po gymnáziu. Unikl jsem tomu zhoubnému tlaku na výletech s Martinem Krummholzem a jinými, ujel jsem se Štěpim, Pléšou, Andulou prostě pryč, k čerstvému vzduchu moře, k prašným pouštím, do hor i na okraj horkem rozpečených dálnic, během let jsem odložil i barevné oblečení z vietnamských tržnic, prestiže, a konečně se dostal na školu mého srdce a začal navštěvovat Akademii výtvarných umění v Praze.