8165

Marek Meduna je umělec se zdánlivě velmi širokým záběrem používaných technik, médií, výrazových prostředků a témat. Předchozí větu až na slovo zdánlivě napsal Luděk Rathouský, Medunův přítel a kolega, který se zřejmě pokusil poodstoupit a napsat objektivní zprávu o Medunově výstavě v Galerii 207. Nyní se pokusím o totéž a skutečně podrobím Medunu, na rozdíl od Rathouského, analytickému pohledu badatele, jehož chladná a důmyslná mysl zkoumá svůj neživý, jej neovlivňující objekt. Asi jsem dlužen odpovědi, proč jsem do věty vsunul ono zdánlivě. Domnívám se, že ona šíře Medunova zorného pole je stále velmi nedostatečná, ba omezená, vsunul jsem slůvko zdánlivě do věty jako záchranný kruh, kterým mi umožňuje poukázat na nejapné zdůrazňování šíře forem a prostředků, vždyť vše, čeho je Meduna schopen, se nachází v hranicích toho, co je obvykle chápáno jako umění, nachází se na bezpečném území povoleného. Navíc pokud je médiem sdělování výstava, nemá většího smyslu upozorňovat na mnohost jejích jednotlivostí. […] Má kritika je nesena čtyřmi hlavními tezemi: 1) Meduna je zaměnitelný a zastupitelný, 2) Meduna není dobrý řemeslník, 3) Meduna se vyznačuje přízemní fantazií, jeho imaginace se krčí u země, neschopna pohlédnout k nebi, ke spáse, 4) Meduna je alibista, protože se vyhýbá rozhodování a protože jeho životní praxe neodpovídá jeho názorům a umění. Tedy za prvé, prohlédněte si například blog contemporary art daily, abyste viděli, kterak je strategie pojímat výstavu coby médium ve světě umění obvyklá. Je to ta největší konvence pod sluncem. Dosti běžnou se jeví i metoda, kdy autor míchá nespojitelné, jde napříč kontexty, dává do relace vysoké a nízké, skvělé a špatné. Vše už tu bylo, ve stejném nasazení, se stejnou mělkostí i rádoby složitostí. Zkuste si sami pro sebe objevit ty aspekty Medunovy tvorby, které vycházejí z nějakých místních specifik. Aniž bych vám chtěl něco podsouvat. Nenajdete je. Všechny pojmy, se kterými autor pracuje, jsou obecniny vysokého řádu, žádné nejsou lokálně nebo časově specifické. Osobní je pohlceno důrazem na správný styl. Medunova tvorba je odvozená a druhořadá, podobně jako je odvozená a druhořadá celá česká kultura. Zdejší takzvaná originalita se vždy pojí s amnézií ohledně toho, kde si naši výtečníci v mládí brali nápady, formy, obsahy, metody. Za druhé jsem napsal, že Meduna není dobrý řemeslník. Tento bod není třeba dlouze dokazovat, už při prvním letmém pohledu na jeho obrazy je zřejmé, že plochy, které měly zářit čistotou, jsou špinavé, čáry křivé, exprese upjatá a suchopárná, objemy zhroucené, což by samo o sobě nevadilo, ale problém nastává v té chvíli, kdy se autor netají vyššími ambicemi. Meduna je jako truhlář-kutil, který nedokáže odhadnout své dovednosti a s neadekvátním sebevědomím se pouští do zhotovení těch nejmistrovštějších děl světové truhlařiny. Nemůže než selhat, a tento kolaps je o to trapnější, oč je jeho snaha urputnější. Za třetí, Medunova fantazie je, eufemismem řečeno, ohraničená. Mám na mysli fakt, že Medunovy obrazy i výstavy se jeví spíše jako rešerše, kdy nalezené podklady jsou otrocky reprodukovány, aniž by je autor rozvíjel či je autonomněji dosadil do svého světa, ale to by nějaký musel mít, i v tomto ho jeho fantazie nechala na holičkách. Meduna umění nechápe jako únik do fantazie nebo neodbytnou nutkavou potřebu. Umění je pro něj jen jedním z možných druhů kariéry. A konečně za čtvrté, Meduna je alibista, protože ona zdánlivá šíře jím uplatňovaných technik a heterogenita postupů a uplatňovaných metod ho pouze vyvazuje z odpovědnosti za svá rozhodnutí. Meduna volí tak i tak, ale pro postmoderní shovívavost již není ta správná doba. Čas oponou trhl a finanční, dluhová, etická a kdovíjaká krize postavila celou západní společnost před nové úkoly. Meduna je však v tomto ohledu zajatcem minulosti. Žije si spokojen svůj život, odkázán na rezidence, granty a výuku na Umprum, káže vodu, neboť je zdravá, a staví si vinotéku.