8126

Marek Meduna se narodil na sklonku roku devatenáct set sedmdesát tři v Praze. Byl mráz, až praštělo, Kunratický les se blýskal čerstvě napadaným sněhem. Chodby blízké nemocnice byly plné polehávajících prvorodiček, pokoje byly napěchované k prasknutí, v porodních sálech panoval čilý provoz, čilejší, než bylo všem milé, vysoce převyšující kapacitu sálů. Normalizace započala před několika málo lety, a už bylo zřejmé, že se za života všech prvorodiček nic nezmění. Země byla uzavřena neprostupnými hranicemi. Helena Medunová, jejíž dívčí jméno znělo Hozmanová, se provdala za Jana Medunu dvacátého prvního srpna roku devatenáct set sedmdesát tři. Bříško jí nadzdvihávalo dlouhé krajkové na zem spadající šaty z půjčovny. Babička jí říkala, že udělala dobře, „vždyť ten Honza je dobrý a navíc hezký kluk“, je pracovitý, což není od věci, protože se teď o ni bude muset postarat. „Ale babi, o to přece nejde…“ „Paní Medunová, můžete jít domů,“ řekla sestřička a propustila paní Medunovou. Zavolala z vrátnice manželovi, který pro ni záhy přijel. Stihli to domů přesně na Štědrý den. Stromeček světélkoval. Tchyně obalovala řízky. Bramborový salát už byl na stole. Unaveni usnuli na kanapi před zapnutou černobílou televizí, podřimovali, dokud je Marek svým vřískáním neprobudil, měl pořádný hlad, chtěl pít. Nebozí savci. Bydleli na patře s příbuznými. Starší bratranci ho brali, jen co mohl chodit, ven, před barák, hrát si na zabahněnou plochu hřiště plnou povykujících dětí. Dospělí pozorovali své ratolesti z balkónu. Když někdo zlobil, hlasitě křičel, pral se, nelenili, seběhli z balkónu a několika fackami učinil přítrž. Když zaznělo z otevřeného okna „večeře“, rozeběhly se všechny děti poslušně domů. Rodiče poslali Marka do školky až ve čtyřech letech, z jeslí se vyzul úplně, myslím, že se to projevuje dodnes špetkou asociálnosti v jeho chování. Většinu času byl doma, paní Medunová byla na mateřské, nebo jezdil na delší pobyty k oběma babičkám, víc ale k té do Horažďovic, přece jen tam bylo lepší ovzduší než v Praze na Hájích. „Holt chce to čerstvej luft,“ poznamenal vždy jeho děda. Marek seděl u babičky na parapetu, pozoroval za oknem po kočičích hlavách rachotící auta, občas projela vojenská kolona, která teprve rozdrnčela okna v celém domě, ba v celé ulici. Proud aut ne a ne ustat. Vojáci sedící na korbách náklaďáků zasmušile vyhlíželi ven. Otec mu později radil, že až půjde pozdě do školy, má se vymluvit, že nemohl přejít, neboť ulicí projížděla kolona. Každý věděl, jak jsou dlouhé, i soudružka učitelka by to musela pochopit. Základní školu začal navštěvovat o rok později, při pohovoru to doporučila rodičům soudružka zástupkyně. Marek se jí zdál trochu opožděný. Nejprve docházel dva roky na základní školu v Písnici, po dvou letech přestoupil kvůli sestře na Základní školu v Jánošíkově ulici. V Písnici měli plno. A rodiče chtěli, aby chodili na jednu školu. Prarodiče z matčiny strany zakoupili stavení v Defurových Lažanech. Všichni společně tam začali jezdit každý víkend, vyjma víkendů, na které připadla pracovní sobota, těch však s léty ubývalo, a tak druhý, pátkem a nedělí rámovaný venkovský život mohl jen vzkvétat. Pěstovali rajčata, papriky, okurky, zdatně kompostovali, pleli, hnojili, roubovali stromy na zahradě, sklízeli úrodu, vyhodili nábytek po původní majitelce, co s rozvrzanými almarami, a zakoupili si sektorovou stěnu a barevnou televizi. S bratranci, sestřenicemi a sestrou pomáhali v přestavbě chalupy, vozili na oranžových tatrovkách cihly, kátrovali písek. Ve volném čase víkendu se potápěli v rybníce. Pytlačili ryby, kradli jablka, brambory, hrách, kukuřici. Marek Meduna základní školou procházel bez větších problémů, nevyčníval a měl průměrně dobré výsledky, takže ho učitelé i spolužáci nechávali na pokoji. Po škole si chodili hrát na rozestavěné sídliště na kopci nad školou. Bavili se rozbíjením uskladněných skel, házením keramických trubek na dno vybagrovaných jam. Efektně se tříštily o dno. Lámali dřevěné trámky o panely, házeli po sobě jílem, zapalovali povalující se polystyren. Lezli na zaparkované stroje. Jednou rozbili okénko a vlezli dovnitř bagru. Uvnitř si zapálili cigáro, nikdo z nich ale neuměl šlukovat, tak jen zadýmali prostor a načichli kouřem, raději se pak šli toulat na několik hodin do Krčáku, aby přestali být cítit a rodiče nepoznali, že kouřili. Občas je při demolování staveniště přistihli procházející důchodci, začali na ně řvát, a to bylo znamení vzít rychle nohy na ramena. Jednou to Pete a Márfi nestihli, mrštný stařec je dohnal a odvedl do ředitelny. Oba dostali v pololetí dvojky z chování. Pro výstrahu, příště by šli do pasťáku, jak řekla soudružka ředitelka. Po základní škole se dostal na Gymnázium Jana Nerudy. Otec tam měl známé z Akce Zet. Ve třeťáku přišla takzvaná něžná revoluce. Sedmnáctého listopadu Marek Meduna ležel doma a předstíral, že je nemocný, byla to jedna z mnoha jednodenních absencí. Po víkendu přišel do školy a zjistil, že není výuka, že celá škola stávkuje, protože neměli doma telefon, nemohl ho nikdo informovat. Revolucí vzala zasvé jeho kariéra v Radimovi, uklidňovalo ho vědomí, že stávku na škole organizují kluci ze školního Svazu socialistické mládeže. Během ní pořádali diskuse v tělocvičně, kam docházeli herci z nedalekého Realistického divadla, disidenti a jiné význačné osobnosti těch dnů. Hovořilo se o tom, co se děje, jak hluboký byl úpadek Československa, co by se mělo stát se společností, jaké zřízení je nejlepší, všichni se většinou shodovali, že nejvhodnější by bylo navázat na slibný a násilně přetržený vývoj v osmašedesátém a přebudovat naši společnost v ideálu socialismu s lidskou tváří, pak se však přihlásil jeden kluk z prváku a řekl, že se jeho rodiče vrátili ze západního Německa a přivezli spoustu dárků, který u nás nejsou k dostání, a říkali, jak to tam je skvělý, proto si on myslí, že by nebyl špatný ten kapitalismus. Byl to šok. Poprvé, co si Meduna pamatoval, někdo použil toto zapovězené slovo v kladném významu. Rodiče se rozvedli a matka se vrátila k dívčímu jménu Hozmanová. Jako ozvěna rodinných otřesů se rozpadlo i Československo. Ještě chvíli bydleli všichni spolu, otec v bývalém dětském pokoji, pak ale se odstěhoval do garsoniéry v Petrovicích. Marek ho tam občas navštěvoval. V té době byli spolu několikrát v hospodě na pivu. Bylo vidět, že se v otci něco zlomilo. Z hlediska jejich vztahu to byla nejlepší doba. Otec byl nejistý i citlivý a vstřícný i chápající. Úplný opak než v minulosti, kdy zastával roli dohlížitele a drába. Meduna maturitu udělal s odřenými zády, po ní se dostal na geologii, z které ovšem záhy zběhl, v té době se už pokoušel malovat a měl pocit, že by nebyl schopen dělat pořádně dvě věci najednou, malovat a studovat. Nastoupil na místo kulisáka v divadle Labyrint. Domníval se, že je to jen na chvíli, ale ten okamžik se protáhl na několik let. Vždy v listopadu si podal přihlášku na Akademii výtvarných umění, v lednu donesl do prvního kola přijímacích zkoušek své domácí práce a po obdržení dopisu, který mu sdělil, že nepostoupil do dalšího kola, si pro ně počátkem února zase došel. Mrzlo, desky s výkresy třímal pod paží, Letenská pláň tlumila hluk silničního provozu na ulici Milady Horákové, město se od něho odtáhlo a svět ztichnul, pozvolná hranice Letenských sadů mu záhy zastoupila cestu, on se vmísil mezi stromy, umiňoval si, že letos je to opravdu naposledy, kdy jim dává příležitost rozpoznat a přijmout takový talent, a zvolna sešel dolů k tramvaji, kde dospěl k pravému opaku, že se naopak bude pokoušet o přijetí do té doby, než si pedagogové uvědomí svůj hloupý omyl. Na jinou školu se navzdory naléhání rozumnějších lidí okolo sebe nikdy nepřihlásil. Přišlo mu pod úroveň jít na Peďák či Umprum. Na koncertě Psích vojáků se seznámil se Silvií Hurábovou, s níž začal záhy chodit a po dvaceti třech letech se konečně zbavil svého panictví. Ejakuloval Silvě na záda. Její sestra se ve vedlejším pokoji učila zlomky. Sperma otřel do papírového kapesníčku a zapomněl na něj. Po měsíci ho našel v Silvině nepořádku. Po čtvrt roce jeli na výlet do Moldávie a po půl roce si pronajali jednopokojový byt v Podolí, kde spolu začali bydlet. Maloval obrazy volně inspirované starým uměním. Byly vždy poplatné příslušnému oblíbenci: Rubensovi, Leonardovi, Tizianovi… Pokoušel se jim přiblížit, ale poněkud neúspěšně, ovšem. Sylvie malovala též, měla ráda současné, často konceptuální umění, díky ní se leccos přiučil. Silvii vzali o rok dříve, vyjednala mu několik konzultací u Jiřího Davida. Na jeho popud zvětšil formát, tužku zaměnil za uhel, koupil si Art Now, umínil si, že se dostane na školu i za cenu, že zcela popře své dosavadní názory na současné umění. Ale kruci, co je nám po něm, proč by nás měla zajímat suma jeho života, jistě se ptáte? A máte pravdu, každá otázka do jisté míry predestinuje odpověď, smyslu nemá nejen tento výčet, a to jsme se pokusili vybrat z šedivé reality jen ty věru význačnější okamžiky a dodat jim lesku slov, a přesto to není žádná sláva, ba bída to je, drama velikosti ulomeného nehtu, je zřejmé, že jeho vlastní život má smyslu tím méně, viděno shora, od vás, z vysoko položené divácké galerie. Grafománie, nutkání sepisovat cokoli, je příčina i následek, alfa i omega, proto se bez argumentace raději přenesme o chvíli dále. Marek Meduna sedí za počítačem, opisuje ze svého deníku, připravuje výstavu do galerie A.M.180, kterou vedou sourozenci Hoškovi a Štěpán Bolf, brácha Pepy. Má ještě v plánu koupit hodiny a přetřít je stříbrnou barvou, zadat sousedovi jeho matky panu Kozlerovi výrobu jakýchsi odpařovačů, do kterých by pak mohl nalít místo vody barvu. Má ještě více plánů, také ho napadlo udělat něco s popiskami a s interpunkcí, pokud vyřízne interpunkční znaménka například z překližky, mohl by je přišroubovat k podlaze, aby o ně návštěvníci výstavy zakopávali. Před týdnem byl navštívit své děvče, které bylo na stáži ve Vídni, a když scházeli z Kahlenbergu dolů k Dunaji, výstavu si důkladně promyslel, to se ví, musel se snažit, přece jen to měla být jeho první samostatná výstava. Předsevzal si tehdy, že se bude snažit uskutečnit všechny své nápady navzdory pochybnostem, ale jejich realizace velmi často veškeré předpoklady proměnila v pouhý prach. Avšak další události již byly za horizontem, teprve k nim měl/o dojít, on i ony, jako Slunce, jako Země.