8160

Marek Meduna je umělcem, kterému nestačí objekt, nestačí mu kresba, ba ani text nebo akce, nikdy mu nic nestačí. Všechno se k sobě může mít vždycky ještě jinak. Pořád a znovu. A také je to zajímavé. Zdálky i zblízka. Shora i zdola. Divák se ztrácí, divák se nachází, divák se diví. Mění se v návštěvníka, mění se ve čtenáře, mění se ve vykladače, mění se v komika, mění se v diváka. Ale, pozor! Meduna bude operovat. Vezme si různé náměty ze života i z knih a nakreslí je podle rozvrhu. Vezme si text a vepíše ho do kresby. Něčeho se podrží, třeba diagonály, nebo žánru, nebo ženskosti, nebo ulity, či snad detektiva, anebo klidně lupy a kolejí, vlastně čehokoliv. Uspořádá si věci a pak je důkladně promíchá. A divák pak něco najde, ale není si jistý tím, co to je, a tak bloudí. Meduna mu cosi zdálky naznačuje. Haló, haló, tady. […] Divák tedy přehlédne celek a jde si prohlédnout detail. Pak to zkusí obráceně, přehlédne detail a jde si prohlédnout celek. Vše má svou omezenou platnost, ale navzdory tomu má galerie okna. Vedou do ní dveře. Jisté jen je, že Medunovi diváci poslouchají hudbu a čtou. Chodí do divadla. Brouzdají internetem. Sem tam se dívají i v galerii na obrazy. A mluví s kamarády. Jsou to nedovzdělaní příslušníci středního stavu, stejně jako sám Meduna. Jsou si nejistí, nemají sebevědomí ani eleganci. Jejich činnost je jejich alibi i důvodem. Jejich chápání světa je ulitou, která se narcistně a bez konce stáčí sama do sebe, do tmy a do tepla. Takže znovu. Meduna v umění operuje tužkou, barvou, drátem, mašlí, rohlíkem, nití, divadelní postavou, ilustrací, papundeklem, slovem i písmenem. Je to pěkné. Dokonce moc pěkné. A je to také chytré. Snad až příliš. Je to bez kazu a bez puklin, příliš dodělané na to, aby to nebylo nudné. Je to k ničemu, jako pštros s hlavou v písku. Co mohou popsat rozmazané popisky, jaký bude svět v rozbitých brýlích, jaká je budoucnost generace, když odmítla převzít odpovědnost.