8134

Marek Meduna se narodil v Praze v roce devatenáct set sedmdesát dva. Otec byl stavební technik a matka účetní. Otec je doposud činný ve stejné profesi a matka je v předčasném důchodu. Když bylo Medunovi pět let, narodila se mu sestra Helena. Odmala ho matka vedla k umění, chodili spolu na výstavy, do divadla. Prastrýc, který patřil mezi maloměstskou honoraci, pan stavitel z Horažďovic, mu půjčoval knihy o umění a staré klasické spisovatele, snažil se ho vést k vyšší kultuře. Od osmi let chodil do lidové školy umění, kde tvořil pod vedením Marie Součkové právě taková díla, která si člověk obvykle vybaví, když se řekne liduška. Základní školou prošel bez větších problémů, zároveň na ní ani nijak zvlášť nevynikal. V roce devatenáct set osmdesát sedm se dostal na Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici. Během přijímaček ho překvapil budoucí spolužák Martin Krummholz, který mu sdělil, že se sem hlásí, protože gymnázium je blízko Mostecké pekárny. Meduna si zvolil tento ústav, protože na něm byl obor stavebnictví. Když byli ve třeťáku, došlo k událostem na Národní třídě a Meduna, který byl ve vedení školního Svazu socialistické mládeže, se dostal do víru revolučních událostí, které ho transformovaly a pomohly mu uvědomit si, že by se raději zabýval něčím jiným než stavěním, obchodem, jazyky a dalšími rádoby praktickými činnostmi. Asi i vzhledem k průpravě z lidušky nebylo úplně nečekané, že se v něm postupně zformovalo rozhodnutí, že bude malířem. Po gymnáziu se přihlásil na nástavbu na výtvarné škole Václava Hollara, podat přihlášku rovnou na Akademii, jak všichni říkali Akádu, si netroufl. Na Hollarce se cvičil v kresbě podle aktu, správném zachycení zátiší. Když vyrazili se spolužáky do plenéru, malovali okolní krajinu v povšechném, jakoby impresivním duchu. Učitelé je seznamovali s uměním první poloviny dvacátého století, do výletů za druhou světovou válku se nepouštěli, maximálně zmínili Francise Bacona, a když se zmiňovali o profesorech z Akády, zaznívalo v jejich hlase pohrdání i podtón vlastního mindráku. Byli jsme zhruba v té době s Markem a jeho podivínským spolužákem z Hollarky Milanem Salákem na výstavě Tvrdohlaví v Městské knihovně. Markovi se tam nic nelíbilo, ale všiml jsem si, že v tom, co dělal, byl vliv některých Tvrdohlavých jasně rozpoznatelný. Po úspěšném zakončení studia nástavby nastoupil do reklamní agentury Bono, která tehdy sídlila Na Poříčí v domě bývalého Rudého práva. Měl pocit, že naučit se na počítači není od věci a vůbec že oblast reklamy je řemeslem, které může mít zlaté dno. Na Akádu se od konce nástavby každý rok hlásil. Vzali ho až v roce devatenáct set devadesát osm do ateliéru Jiřího Davida. Na konci prváku se spolužáky z ročníku založili uměleckou skupinu. Což se zpočátku projevilo hlavně tím, že ve velké množství pili pivo a pojídali smažené sýry a hodiny a hodiny poslouchali historky Petra, který sám sebe tituloval Raoul, z ateliéru Vladimíra Skrepla. Čas i povinnosti míjely a oni seděli v hospodě Sparta, ačkoli se zdálo, že to k ničemu není, položili zde přece jen základy budoucí existence skupiny. V tomto údobí Meduna ztloustl o patnáct kilo a odstěhoval se od tehdy už rozvedených rodičů. Bydlel se spolužáky v malém suterénním bytě poblíž Akademie. V roce dva tisíce tři jel spolu s kolegou ze skupiny Luďkem Rathouským na stáž do Londýna. Protáhli si ji přes prázdniny, našli si práci a vydělali poměrně slušnou sumu peněz, trochu se zlepšili v angličtině a s úplně jinou, pozitivní energií se na podzim vrátili do – v listopadové mlze utopené – Prahy. Rok nato měl Meduna samostatnou výstavu v galerii A.M.180, kterou v té době vedl Jakub Hošek se Štěpánem Bolfem.