8135

S Medunovými jsme sousedili celá sedmdesátá a osmdesátá léta, naše rodiny se přátelily a já byl s Markem nejlepší kamarád. Ještě s dalšími dětmi z baráku jsme společně chodili do školy, ve třídě jsem s ním seděl v lavici a po škole jsem s ním a dalšími spolužáky chodil ven hrát fotbal, jezdit na kole, trhat třešně, stavět bunkry v opuštěných zahradách, kouřit, hrát na schovávanou, hrát kuličky a céčka, prolézat staveniště, prát se s klukama z jiných baráků, projíždět na kole blátivým staveništěm, nudit se, chodit do přilehlého lesa a vůbec provozovat obvyklé chlapecké radovánky. Naše sousedství bylo celkem utěšené, proletáři se stýkali s profesory, taxikáři s doktory. Vysoké vrstvy společnosti byly nerozeznatelně promíšeny s těmi nízkými. Československo těch let bylo oázou rovnosti. Změnilo se to až po revoluci, kdy turbulentní doba zavála naše rodiny na jiná místa i do jiných platových a společenských tříd. Medunovi nyní bydlí ve velké usedlosti za Prahou, Marek žije v tři plus jedna na pražské Pankráci. My jsme zatím chtě nechtě zůstali věrni sídlištnímu bydlení, žijeme rozstrkáni po celém Jižňáku. Rodiče bydlí v dva plus jedna a já se sestrou si nedaleko pronajímáme každý svou malou garsoniéru. Ale vraťme se na přelom sedmdesátých a osmdesátých let, vynechme politické souřadnice, protože Medunovi byli nestraníci, kteří projevovali svůj nesouhlas s vládnoucím režimem pouze v soukromí a kteří rozhodně nepatřili mezi okruhy blízké disentu. Kolegyní pana Meduny sice byla pěnice Marta Kubišová, ale on se raději o její politické názory a nedejbože aktivity nezajímal. Pracovali spolu jako administrativní síly v podniku Výstavba sídlišť. Pan Meduna se při pohledu na hubenou a křehkou slečnu jen velmi obtížně upamatovával na onu osudovou krasavici, která na konci šedesátých let okupovala prakticky všechny sdělovací prostředky, okupací proti okupaci. Jaká síla, jaký vzdor z ní tehdy šel. A jak s ní zatočili, jako s každým, kdo si postavil hlavu. Medunovi stejně jako moji rodiče jezdili tehdy pravidelně každý víkend na chalupu, kterou zakoupili s prarodiči poblíž Horažďovic. Když si ji vybírali, objeli snad celé Čechy, aby nakonec skončili v oblasti, ze které téměř všichni do xtého kolene pocházeli. Tchán měl okamžitě po příjezdu na místo jasno. Jakmile spatřil kamenné stavení, hrubě obílené stěny a rozlehlou a lebedou zarostlou zahradu, a hlavně výhled na dálkou promodralou linii Šumavy, bylo rozhodnuto. Marek Meduna mi říkal, že si své dětství vybavuje jako jednu velkou víkendovou stavbu. S bratranci měli oranžové tatry, kterými po vápnem vypáleném trávníku převáželi stavební materiál, okolo dospělí přesívali říční písek, míchali maltu, bořili a stavěli. Slunce pražilo a rybníky ještě nezarůstaly sinicemi, v televizi sice vrcholil souboj supervelmocí o rozmístění raket v Evropě, ale nikdo si ho nevšímal, protože v rakouské televizi zrovna běžel Tarzan. Normalizační bezčasí mělo pravidelný a při pohledu zpět šťastný rytmus. Popkultury bylo tak akorát, aby se jí člověk necítil být zahlcen. Lidé se bavili zábavou chudých, což zdárně zvedalo demografickou křivku. Většina obyvatelstva se věnovala svým rodinám a běžným lidským starostem a rukodělným zálibám. Politika šla stranou jejich životů, svoboda i morálka z nich byly vytěsněny. I já si pamatuji, že vidět své rodiče krást brambory, hrách či pěkné skleničky v cukrárně bylo něco zcela obvyklého. Placka s obnaženým poprsím Samanthy Fox se stala předzvěstí nových časů, které záhy v roce devatenáct set osmdesát devět dorazily i do doposud klidného Československa, s nimi přišla i hédonistická a bezuzdná devadesátá léta, válka o pomlčku, rozpad státu i divoká privatizace. Pan Meduna se poměrně záhy po roce devatenáct set devadesát dva osamostatnil a založil malou stavební firmu, najal několik Ukrajinců a začali stavět pro městské úřady v Měcholupech a Uhříněvsi. Měl tam nějaké známé z Výstavby sídlišť, kteří mu přihrávali kšefty. Samozřejmě to nebylo zadarmo, ale vyplatilo se to. Jak firma postupně rostla, rodina Medunových si zvykala na nový standard. Marek šel na osmileté gymnázium, kde se měl připravit na vysokou školu, ideálně, jak rodiče přemýšleli, na práva nebo ekonomku. Ale devadesátá léta nepřinesla jen prapodivné obchody a českou privatizační cestu, ale i spoustu kultury, na všech frontách se vyměnily garnitury, staří odešli, nebo alespoň dočasně zmizeli a veřejný prostor opanovala alternativa, sice ani ona nebyla žádnou avantgardou, ale přece jen to bylo opojné. A Marek Meduna se na gymnáziu s kamarády ponořil do těchto vod, společně malovali, fotili, založili industriální kapelu, veršovali, no, poslední sloveso zaznělo pouze s pevně zavřenýma očima, ale buďme shovívaví, vždyť tehdejší doba se v kultuře nesla ve znamení punku a amatérismu. Meduna se tedy během studií na gymnáziu odchýlil od rodiči vytyčené cesty a usmyslel si, že se stane umělcem, což se v jeho mysli úplně překrývalo s profesí malíře. Rodiče mu zaplatili večerní kurzy kreslení, kam docházel pokoušet se o podobu roztodivných, většinou nahých lidí. Moc mu to nešlo, jeho talent zůstával ležet nepovšimnut jak ta hřivna, Meduna to přičítal zabedněnosti druhých, sám si byl jist svými výjimečnými schopnostmi. Vedle toho divoce maloval na papíry, většinou je pokrýval směsí silných černých čar a ostře barevných ploch, inspiroval se tehdy už nebožtíkem Keithem Haringem, kdyby mu to však někdo řekl, jistě by okamžitě popřel toto zlé nařčení, považoval svůj projev za dosti originální, na rozdíl od Haringa pracoval s amorfnějšími figurami, a vůbec mu šlo o něco úplně jiného. Na konci gymnázia se přihlásil na Akademii výtvarných umění s neoblomnou jistotou, že výsledek bude pozitivní, musí ho vzít, protože takový talent se nerodí každý rok, a protože mu konvenoval odvázaný projev tehdejšího nonkonformního rektora Milana Knížáka, bylo mu jasné, že sympatie musí být vzájemné. Ano, vám musí být jasné, s jakým jediným možným výsledkem mohlo skončit přijímací řízení, žádný strom neroste do nebe, ani ten bohatě zalévaný z tatínkovy peněženky. Naštěstí ještě se mohl přihlásit v květnu na normální vysoké školy. Meduna využil příležitosti a postrkován rodiči se přihlásil na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, na ten všemi opovrhovaný Peďák, obor výtvarná výchova a pedagogika. Učení zvládal z gymnázia bez větších výkyvů a problémů, trochu se nudil, ale potkal zde Petra Motejzíka, který měl také v plánu dostat se na Akademii výtvarných umění a stát se umělcem. Společně začali obcházet vernisáže, několikrát si troufli přijít konzultovat své práce k profesorům na Akademii. Sopko jim řekl, že by měli dělat větší formáty a kreslit uhlem, Beran jim poradil, že by měli jako předlohu používat fotografie a ať se podívají na Caravaggia, a Knížák jim poradil, ať se raději přihlásí na Umprumku, a tak jim byl nakonec nejsympatičtější Jiří David, který toho sice moc neporadil, ale zároveň je ani neodradil řečmi o talentu od boha. Konzultovat ke Skreplovi si netroufli, protože před školou potkali svého budoucího spolužáka Luďka Rathouského, kterým jim tento nápad vymluvil, že Skrepl je nějakej hodně divnej a že jeho ateliér navštěvují samí feťáci a podivíni. Asi po třech letech malování a studií na Peďáku se Meduna i Motejzík konečně dostali na Akademii. Přijal je Jiří David, který vedl ateliér honosící se v té době názvem Vizuální komunikace. Zde se v průběhu prváku seznámili a shledali se svými kolegy z vyšších ročníků Davidem Kořínkem, Pavlou Gajdošíkovou a Luďkem Rathouským, s nimiž na konci prváku založili skupinu. Neměli jasného programu, tušili však, že se chtějí věnovat tehdy upozaděnému malířství, přičemž dlouho a klopotně hledali název skupiny a spíše ze zoufalství než z osvícení padla volba na jméno Rafani. Myslím, že to byl Motejzík, který řekl, že se těší na okamžik, až se toto nejapné označení promění v abstrakci a stane se pouhou bezpříznakovou značkou, shlukem hlásek, bojovým pokřikem, který bude signalizovat, že se cosi důležitého děje. Jejich životní praxe se rozkročila mezi pivní alkoholismus, mudrování o strategiích a směru, kterým se vydat, a hledání toho, co je, kromě chuti něco dělat, spojuje. Protože byli politicky nesvéprávnými dětmi devadesátých let, práce ve skupině se jim stala úsilím o překročení jejich pustošícího dědictví, pokusem o vlastní proměnu. Navzdory této ambici se dnes domnívám, že jejich proměna, či úžeji proměna Marka Meduny se kromě velmi mála katarzních okamžiků, jimiž prošli, jaksi neuskutečnila, nevyvedla. Asi za to mohla i pupeční šňůra, jíž proudila finanční podpora od starého papá Meduny, a s ní svázaný soubor velmi pofiderních, ba řeklo by se cynických hodnot, kterou se Marek doposud neodvážil utnout. Skupinová práce odváděla všechny členy Rafanů od vlastní práce, a proto se Medunova první samostatná a opravdu malířská výstava uskutečnila až na samém závěru jeho studia v galerii A.M.180.