8118

Jmenuji se Marek Meduna, i když ve skutečnosti se jmenuji Marek Hozman, matčino jméno Meduna jsem si vzal za vlastní podle Picassova vzoru. Babička, rozená Zachová, provdaná Medunová, mi říkala: „Marečku, aspoň ty, když už nikdo, si musíš udělat vysokou školu.“ Když o tom nyní přemýšlím, domnívám se, že touto větou v dobrém i zlém hluboce ovlivnila můj život. Avšak neměl bych příliš odbočovat, matka se narodila v Komušíně, což je vesnice kousek od Horažďovic v jihozápadních Čechách. Děda umřel na rakovinu tlustého střeva, když bylo mámě pět let, záhy nato se s babičkou a sourozenci přestěhovali do Prahy. Otec pochází z Horažďovic, jeho máma až do smrti dělala ve fabrice na výrobu hokejek, která však ihned po sametové revoluci zkrachovala, naštěstí babička už v té době dávno užívala zaslouženého důchodu. Děda umřel dávno předtím, v půlce šedesátých let, byl stavbyvedoucí a celý život trpěl astmatem, což ho v kombinaci s prašným prostředím staveb umořilo k smrti, stalo se tak, když bylo otci dvanáct let. Otec se s matkou poznali na tanečních zábavách V Zářečí, kam se sjíždělo široké daleké okolí. Na koncert Matadors otec doteď s láskou vzpomíná, z celé události mu zřejmě nejvíc utkvěly boty Jiřího Korna, podle jeho popisu se domnívám, že se jednalo o jakési semišové koně. Chodili spolu asi rok, když zadělali těsto na můj příchod. Tehdy když holka byla v tom, musela být svatba, břicho nebřicho, to se nedalo nic dělat, matka se vdávala asi ve třetím měsíci, bylo jí jednadvacet, otci dvaadvacet, oba byli považováni za starší. Měli svatbu, dá se říci, na poslední chvíli, v nejvyšší čas. Narodil jsem se ve strakonické porodnici. Bydleli jsme u babičky v Horažďovicích, asi to bylo náročné soužití, rok po mém narození jsme se přestěhovali na nově postavené sídliště v Praze-Krči. Otec chodil po melouchách a méně již do svého zaměstnání. Profesí byl stavební technik, po revoluci se jeho činnosti začalo říkat inženýring. Máma byla na mateřské. Čtyři roky po mně se narodila sestra. Na základní školu jsem chodil do přilehlé Jánošíkovy ulice, byly tam dvě školy, já jsem navštěvoval tu horní. Ve třídě jsem patřil ke skupině šprtů. Až do osmé třídy jsem měl na vysvědčení samé jedničky. Během studia jsem obdržel několik funkcí. Na prvním stupni jsem holkám, když zlobily, odstříhával na nástěnce červené trpaslíky, jedna z děvčat odstříhávala modré nám klukům, na druhém stupni jsem byl sběrovým referentem a v osmé třídě předsedou třídy. Po základní škole jsem se dostal na Gymnázium Jana Nerudy. V té době jsem hodně četl, hlavně historické romány od Jarmily Loukotkové a Josefa Tomana. Na gymnáziu jsem vypadl ze skupinky premiantů a oblíbenců a bezbolestně splynul, ničím nevyčnívaje, s průměrem. Vlastně jsem šel na gympl, protože jsem nevěděl, čím bych chtěl být, měl jsem nějaké dětské představy o popelářích, kosmonautech, horolezcích. Ty jsem však ani já sám nebral příliš vážně. Od druháku jsme začali se spolužákama jezdit stopem do zahraničí. Prázdniny jsme trávili ve znamení dalekých cest, čímž jsme se i sblížili více, než je tomu obvyklé ve školních škamnech, a tak jsme přáteli vlastně dodnes. Stále se, i když bohužel s řídnoucí frekvencí, pravidelně setkáváme v hospodě U Emila Holuba na Výtoni a jezdíme spolu na silvestra. Myslím, že někde na těchto cestách, mezi čekáními na odpočívadlech a mlčenlivým sezením v cizích autech, ve mně uzrálo rozhodnutí stát se umělcem, tuto roli jsem si v sedmnácti nedokázal představit jinak než jako povolání malíře. Čas však ukázal, že věci jsou komplikovanější. Přihlásil jsem se do ateliéru Jiřího Sopka na Akademii výtvarných umění. Zkoušky na umělecké školy probíhají v lednu, takže v březnu jsem už věděl, že mě nevzali, a ničím nemotivován jsem maturitu udělal s pořádně sedřenými zády. Po prázdninách jsem nastoupil jako kulisák do divadla Labyrint. Byl jsem v té době zamilován do spolužačky z gymnázia. Také se hned po škole nikam nedostala, a tak jsme se sblížili a navštěvovali společně představení divadla Sklep, chodili jsme na výstavy, snažili se dostat zadarmo na tehdy ještě vzácné koncerty zahraničních kapel. Spolu jsme viděli i jedno z prvních, a ještě dobrých, vystoupení Šumu svistu. Na Akademii jsem se hlásil pravidelně každý rok, mezitím jsem střídal různá zaměstnání, ne že bych chtěl, ale vždy je přerušily prázdniny, kterých jsem se nechtěl vzdát, takže jsem obsluhoval kopírku, byl skladníkem v pivovaře, správcem databáze na ministerstvu vnitra, úředníkem speditérské firmy, uklízečem, nádeníkem. V devadesátém osmém roce jsem se konečně odstěhoval od rodičů a s Andreou jsme se nastěhovali do garsoniéry v Podolí. Rok poté mě na Akademii naposedmé konečně vzali. Toho roku jsme na Štědrý večer zůstali s Andreou spolu sami doma, nikam jsme nešli, ani ven, ani k rodičům.