8174

Slovo dělá muže. Ženy kost. Chytrost nejsou žádné čáry. Jsem umělec, zabývám se výtvarným uměním, a přestože se domnívám, že člověk by měl spíše otevírat oči než ústa, vždyť kdo píše, nezlobí, dovolím si o svém oboru a svém vztahu k němu učinit několik poznámek. Ne mnoho, aby stokrát nic neumořilo osla. Mé umělecké výkony jsou prý prodchnuty humorem. Jeho vyceněná morda ukazuje vlka vlkovi, kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Svět je světem a umění je jeho metonymií. Nejde mi o témata, ta vyplývají z mé životní praxe, mám oči všude. Skladbu výstav odvozuji z prostorového uspořádání galerií. Zajímá mne především forma artefaktů. Šaty dělají člověka a forma dělá dílo a bez stylu není umělce, tak jako bez kovadliny bys kováře pohledal. Snažím se být ve svých vyjadřovacích prostředcích umírněný a volit to i to, aby artefakt dosáhl pro mne uspokojivého – vyváženého – tvaru. Samozřejmě otázkou pak je, zda sklenice mého umění je poloprázdná, nebo z půlky plná. Pravda je, že je průměrná. Snaží se však být esencí aristotelovské umírněnosti. Ničeho by nemělo být příliš. Zobecnění konkrétního jsou mými křídly. Stoupám k  falu slunce, vosk taje a pýcha předchází pád. Padám nebem nedorozumění. Vyšší dívčí. Leze to ze mě jak z chlupaté deky. Prázdný sud nejvíce duní, proto opět zdůrazňuji, že musím dbát na vybroušenou formu. Soustřeďuji se na povrch na úkor hloubky. Na jazyku med, na srdci jed. Tak lákám své diváky. Jako každý vrah hledám svou oběť. Hledím si domácí tradice, nechlubím se cizím peřím. Ale také věřím, že když dva dělají totéž, není to totéž. Žijeme ve stejné době, sdílíme jeden svět a  protínání se vyhnout nelze. Můj styl vzniká nedostatky, něco chci udělat tak a tak a nejde mi to. Chybami se ale člověk učí. Jedna chyba sto jiných za sebou táhne a  stává se stylotvornou. Často pracuji s takzvaným nulovým obsahem či prázdným středem díla. Nula od nuly pojde. Každý okamžik je hoden vyjednávání, každou situaci je záhodno znovu promyslet, každá je začátkem. Protože s takovýmto nárokem není možné žít, obaluji tuto prázdnotu tradičními formami, přehršlí motivů různých žánrů a souvislostí, které umožňují na tento nárok zapomenout. Ryba hledá, kde je hloub, člověk, kde líp. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Břich tlustý, leb pustý. Uvědomuji si přítomnost rozporů v tom, co dělám a říkám, ale tyto rozpory se nesnažím vyřešit, ba naopak využívám jejich potenciálu. Protivy se přitahují. Co se škádlívá, rádo se mívá. Umění je fikce, která předstírá, že není faktů a že je jen interpretací. A protože civilizace spočívá ve vyhýbání se reálnu, a čím je úspěšnější, tím lépe se jí to daří, lepší výmluva než psí hovno, tak stokrát opakovaná lež se stává pravdou a obyvatelstvo platí nám šarlatánům, současným umělcům, trochu toho groše na živobytí. Darovanému koni na zuby nekoukám. Přesto se snažím uhodit hřebíček na hlavičku, protože věřím, že cvik dělá mistra. Ale žádná píseň není tak dlouhá, aby jí nebyl konec. A tak jeden český umělec nakonec musí jít s kůží na trh. Líná huba holé neštěstí. LOL.