8117

Mé jméno je Marek Meduna a můj život byl a je prostý a jasný. Nyní se ho pokusím letmo připomenout. Narodil jsem se v září roku devatenáct set sedmdesát tři v Podolí. Bydleli jsme poblíž Štúrovy ulice v Krči. Otec dělal stavebního technika a chodil po melouchách, matka byla se mnou na mateřské a já jsem si na rozdíl od Miloše Zemana svou existenci neuvědomil ve třech letech, ale mnohem později, a proto rané údobí svého života znám jen z vyprávění matky, otce a obou babiček, u nichž jsem během dětství trávil drahně času. V mé mysli zůstaly jen záblesky obrazů, u kterých si nejsem jistý, zda jsou mé, či zprostředkované. Například jedu na tříkolce přes dálniční přejezd, dole se míhají auta, na obzoru se zubí horizont sídliště, je teplo, ale obloha je podmračená, jedu za tátou do práce, jsem si jistý, že jsem vyrazil tím správným směrem. Nebo jdu se sousedkou babičky z Horažďovic na procházku na Ostrov, povídáme si, je to o hodně starší, ale hezké děvče. Rozhovor příjemně plyne, ona se ptá, já odpovídám. Za parkovými stromy je slyšet Otava a cítit sluncem rozpařená tráva čerstvě požaté louky. Je to zvláštní, protože mnoho dalších let jsem se styděl i jen promluvit několik slov s děvčaty, hlavně když jsem byl sám, hlavně když byla starší a pěkná. Anebo mám strach, rodiče mě nechali samotného doma, mám pocit, že mi kdosi černý stojí za zády. Protože v televizi nic nedávají, jdu do kuchyně a strouhám hlavičky všech zápalek, co doma najdu. Hmotu rozdrtím a nasypu ji na lžíci. Lehce ji nahřívám nad plamenem hořáku. Chci ji roztavit a nalít do formičky na cíněného vojáčka. Hmota však náhle vzplane, čímž mi sežehne řasy a ofinu… Do školky jsem moc nechodil, jesle si nevybavuji vůbec, když mi byly čtyři roky, narodila se sestra. Na základní školu v Jánošíkově ulici jsem začal docházet až v sedmi letech. Sedl jsem si do zadní lavice ke klukovi v džínovejch lacláčích. Jmenoval se David, posléze si vysloužil přezdívku Opice. Spolu s ním, Buřtem a Sedlou jsme protloukli celých osm let základky. Převážně jsme chodili vysedávat před zeleninu, kupovali si za kapesný ovocný nanuky, ulizovali jsme a o čemsi se bavili, většinou asi o fotbale. Nebo jsme vyráželi blbnout do Krčského lesa anebo jsme si hráli u Opice s angličáky nebo dělali zápalné bomby z cukru a hnojiva. Od páté třídy jsem musel z družiny vyzvedávat sestru a po škole ji dovést domů, takže většinou chodila všude se mnou. Po základce jsem se dostal na gymnázium na Budějovické, které bylo zaměřeno na stavební techniku. Otec měl velkou radost. Během studia jsem ji ale rodičům moc neudělal. Na hodinách byla nuda, seděl jsem v lavici s Alanem, nudili jsme se, nedávali pozor na probíranou látku a kreslili si do školních sešitů. Z jedné strany byla chemie, fyzika, ruština, základy odborné přípravy a z druhé naše kresby. Ze začátku jsem v tom měl systém, pak se nějak vytratil. O hodinách angličtiny a ruštiny, kdy se naše třída dělila na dvě části, jsem seděl podle zasedacího pořádku v lavici s Alešem Skřivánkem. Všichni až na nás byli natěsnáni v blízkosti katedry, my s Álou jsme toho však nedbali a vždy si bez ohledu na probíranou látku sedli úplně dozadu co nejdále od učitelky. Můj prospěch se pomalu stupeň po stupni zhoršoval až do čtvrťáku, ještě že gympl neměl víc ročníků, v pátém bych asi propadl. Opravdu učit jsem se začal až těsně před maturitou. Proto bych řekl, že tři jedničky a čtyřka z angličtiny nebyl zas až takový průšvih. Kupodivu jsem se hned po škole dostal na demografii. Studoval jsem ji dva roky, trochu jsem pronikl do tajů statistiky, sociologie a natality. Pamatuji se, že na semináři sociologie nám byl vysvětlován rozdíl mezi charismatickým lídrem a necharismatickým politikem na příkladech Václava Havla a Václava Klause. Ale už během střední školy jsem začal malovat, zpočátku jsem používal temperu, posléze přešel na olej, i když jeho dlouhé schnutí mi dodnes činí jisté problémy. Měl jsem rád hlavně surrealisty, o skonu Salvadora Dalího jsem se kdysi dávno dočetl v Sedmičce pionýrů. Louskal jsem Perruchotovy životopisy impresionistů, postupně jsem si ale oblíbil i baroko, hlavně Rubense. Jak tento zájem narůstal, uvědomil jsem si, že nemohu sedět na dvou židlích, odešel jsem z demografie a za obrovské podpory Josefa Wagnera jsem se pokusil připravit na talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění. Napoprvé jsem se celkem očekávatelně nedostal. Ale nevzali mě ani napodruhé, ba ani napotřetí. Očekávání na konci roku a následné zklamání v roce novém byl můj každoroční rituál. Můj takzvaný talent rozeznal až napošesté Jiří David. Celý ten čas jsem se živil jako kulisák, a to nejprve v Labyrintu a posléze v Národním divadle.