8115

Jmenuji se Marek Meduna, otec přesvědčil mámu, aby mi dali jméno Marek po plavci Marku Spitzovi, který na olympiádě v Mnichově získal sedm zlatých medailí a který se tímto výkonem stal předmětem obdivu mého otce, jak to však myslel či co tím sledoval, nevím. Narodil jsem se v nové Thomayerově porodnici v Krči, otec říkal, že ho nechtěli pustit na návštěvu, protože ještě nebyli s mámou svoji, máma se totiž nechtěla vdávat s břichem, měla jakousi nutkavou potřebu vzepřít se tlaku rodiny, která jí jako jeden muž, nebo spíše žena říkala: „Teď už holka vopravdu musíš. Přivést dítě na svět a nebýt vdaná je holý nerozum.“ Dnes mám pocit, že jsem celé dětství strávil pojížděním na tříkolce a hraním si na staveništi, kde byly panely a seskládané kanalizační trubky, po deštích jsme se s kamarády plavili po vzedmutých loužích a jezírcích, které se šířily po rozrytých stavebních parcelách. Ven jsem vyrážel čistý a vyžehlený a domů se vracel zabahněný a špinavý až za ušima, za což jsem byl po zásluze seřezán jak řešeto. Bydleli jsme na Lhotce. Otec mi dosti důrazně říkal, že se musím učit, abych nedopadl jako strýc Ivan, který skončil v polepšovně a dnes dělá závozníka. Ve strachu z otcova řemenu jsem jakžtakž prospíval, i když ze zpěvu a jazyků jsem měl vždy dvojky, někdy i trojky. Po základní škole jsem šel na gymnázium, kde to bylo skvělý, lépe řečeno gympl byl hroznej, ale měl jsem výborný spolužáky, ostatně se s nimi vídám dodnes. Martin Krummholz vede českou pobočku Adidasu, Karel Ledvinka šel na přírodovědu společně se Štěpim, oba tam zůstali a pilně budují své akademické kariéry, Bimina počítá tetřívky v Krušných horách, Pléša je diplomatem v Izraeli, jeho kolegou je studentský vůdce z našeho gymnázia Ladislav Havrda, Anča je ve Francii, kde začala dělat na konzulátu, na starost má reprezentaci a dobré jméno české kultury, Hynek je právníkem, dělá v jedné významné advokátní kanceláři, a konečně Alan pracuje na ministerstvu průmyslu, ovšem jeho pracovní náplň a pozice se mi vykouřila z hlavy, a co se týká mě, asi rok po škole jsem vylétl z rodičovského hnízda na Lhotce a přes krátké intermezzo v kamarádově bytu zakotvil v dolních Holešovicích, chtěl jsem to mít blízko do nové školy. Hned po gymplu jsem se totiž s těžko uvěřitelným štěstím dostal na Akádu, na obor vizuální komunikace.