8137

Marek Meduna se narodil v krásné a vzdušné porodnici pod Vyšehradským útesem, na dohled od Vltavy. Stalo se tak na sklonku roku devatenáct set sedmdesát pět. Rodiče sotva překročili hranici dvacítky, matka před mateřskou asi rok pracovala na úřadu zahraničního obchodu, z čehož vyplývalo, že musela umět dobře rusky a že bude jezdit pěstovat soudružské kontakty do Sovětského svazu, a tudíž že se bude muset dříve nebo později stát členkou strany. Těhotenství ji však tohoto dilematu uchránilo a paní Medunová, protože měla tři roky po Markovi dceru Petru, strávila na mateřské dovolené dlouhých šest let. Odstup jí umožnil si důkladně promyslet situaci a dospět k přesvědčení, že členkou strany být nechce. Co by řekla babičce, která přišla kvůli komunistům o majetek a pole. Vymluvila se na zhoršení své ruštiny a našla si jiného zaměstnavatele. Až do revoluce pracovala jako administrativní síla ve Výzkumném ústavu automatizačních prostředků. Otec pracoval ve velkém stavebním podniku Výstavba sídlišť, který byl součástí státního podniku VHMP. Byl jedním z armády zaměstnanců, která vztyčovala prosluněné, krémově bílé stěny sídlišť kolem celého obvodu Prahy. Jednotlivé městské čtvrti se propojovaly čtyřproudými komunikacemi, přes ně se stavěly mosty pro pěší a pod nimi hloubily podchody, v uzlových místech sídlišť se budovalo zázemí obchodů a služeb. Pamatovalo se i na zeleň, odpočinek mladých maminek a vůbec vyžití obyvatel ve volném čase. Doprostřed zelených ploch mezi stromy projektanti umísťovali výchovné ústavy pro nejmenší děti i odrostlejší mládež. Navzdory smělým plánům bylo socialistické hospodářství poněkud delikátního ustrojení s velmi choulostivým, rozvážně se pohybujícím soukolím. Práce vázla, neboť obyvatelstvo se věnovalo svým oblíbeným kratochvílím – vlastním rodinám a ježdění na chalupy po vyhnaných sudetských Němcích. Čert aby je vzal, fašisty a rozvraceče. Sídliště tak na dlouhou část dětství Marka Meduny a jeho vrstevníků zamrzla uprostřed bezčasí. Domy byly obyvatelné, ale dlouhé úseky čtyřproudých silnic byly uzavřené, obchodní centra funkční zčásti, mezi domy se rozkládala území nikoho, kde tu a tam stál opuštěný dům jako pozůstatek předchozí zástavby. Po prázdných panelových a asfaltových plochách profukoval lezavý vítr. Opíral se do ohrad z vlnitého plechu, podél nichž rostl plevel a vykukovaly koruny náletových stromků. Volná prostranství byla ponechána času a povětrnostním podmínkám i s navršeným stavebním materiálem, haldami zeminy, rozevíraly se zde jámy, plnily se a vysychaly kaluže, rozrůstala tráva, kvetly vlčí máky a chrpy. Když zapršelo, proměnily se tyto končiny v zrádná území dobrodružných výprav s bezednými jílovišti a širokými obzory rozlehlých jezer. Rodiče patřili k mnoha velmi mladým rodinám, které zčásti spoléhaly na pomoc širší rodiny a zčásti na vlastní jaré síly. Navzdory nemohoucnosti, která panovala v politickém vedení země, se Československo jevilo jako nejlepší z možných světů. První roky bydleli Medunovi s ženinými rodiči v příměstském domě na Chodově. Na zahradě rostla meruňka. U plotu stála králíkárna, po jejím boku zel kruhový otvor opuštěné psí boudy. Pes bydlel se všemi v domě. Prarodiče pocházeli z venkova a do města se přistěhovali až ve zralém věku. Snad za to mohla ideologie nebo pozdní přesun, ale určité vesnické zvyky si udrželi až do konce života. Metropolitní způsob života s mnoha známými, anonymitou a jen nepatrným sdílením se jim nestal vlastním. Obávali se závisti, kterou se lid dovolával socialismem proklamované rovnosti, a tak se vždy snažili udržet pospolu širší rodinu, řešit věci veřejné jen v soukromí, nevyčuhovat, naškudlený majetek tajit. I proto zakoupili chalupu v Defurových Lažanech, kam jezdila celá rodina včetně tet a strýců. Když se sešli v plném počtu, bývalo jich dvacet jedna. Stavení bylo zpustlé a potřebám větší rodiny nevyhovující, proto jej bylo potřeba z gruntu přestavět. Rodina se složila na materiál, zaktivizovala všechny společné známé, aby jim pomohli sehnat tehdy nedostatkový stavební materiál, a jali se stavět. Nejprve strhli stodolu a na jejích základech začali budovat nové stavení, které pro sebe nazvali nová chalupa. Ženy pěstovaly zeleninu, na vzdáleném konci zahrady založily kompost, všichni chodili na houby, pytlačili ryby, kradli hrách a brambory, ty ale většinou ve velkém a pod rouškou tmy. V pátek a v sobotu večer chodili muži do hospody, později po několika letech se přidaly také ženy. Jen prarodiče zůstávali v chalupě a hlídali. Přece jen navzdory dětem a manželským svazkům byli všichni mladí, tak se chtěli pobavit – na televizi se nedalo koukat. Postupně se sblížili s místními, v některých případech se z nich stali přátelé. Někteří z některých melouchařili na stavbě nové a opravě staré chalupy. Třeba Jirka Průcha, kterého o dvacet let později zavalila hlína v rozmoklém výkopu. Dej mu pánbůh lehkou jílovitou zem. Pan Meduna rád dával k dobrému, že se vždycky Jirky ptali, kdy si naposledy viděl čuráka, přes ten svůj ohromný břich. Ale abych neodbočoval. V roce devatenáct set sedmdesát osm se Medunovi museli odstěhovat z Chodova. Dohnala je práce pana Meduny, sídliště vycenilo zuby, dům byl strhnut a jednotlivým rodinám byly nabídnuty nové sídlištní byty. Medunovi se přestěhovali na Lhotku, prarodiče na Háje, strýc s tetou do Nových Butovic. Dále platí výše řečené, Marek Meduna se dětstvím a sídlištěm protloukal jako jeden z tamních výrostků. A že jich bylo. Prostranství mezi domy za teplých dnů šumělo jako úl v období květu. Na základní školu nastoupil v roce devatenáct set osmdesát dva. Říkal mi, že si to pamatuje, protože tehdy koukal v televizi na nějaký pohřeb, sice nevěděl, o koho se jedná, ale rodiče se tvářili náramně vážně, prý zemřel Brežněv. Rakev bouchla o dno hrobu a bylo vymalováno. Ve škole prospíval dobře, většinou s jedničkami, jen z některých předmětů dostával dvojky, vždy z hudební výchovy a pak tradičně i z českého, případně cizího jazyka. Po vyučování chodil do pionýra. Slib skládal se svými spolužáky v muzeu Sboru národní bezpečnosti, kde jim při té příležitosti ukazovali expozici nejrůznějších pokusů o ilegální přechod státní hranice nebo důkazy o případu jednoho převaděče, který své klienty vraždil, a protože byl řezník a pěkný vykuk, vyráběl z nich klobásy, čímž si přivydělával a šidil tak stát. V té době se Marek Meduna již zajímal o geologii, jezdili s otcem po Čechách, tu na Kozákov, tu do Třebívlic, kde se pokoušeli sbírat polodrahokamy. Otci byly výlety po chuti, protože mohl vypadnout z domova, kde si s paní Medunovou buď šli po krku, nebo vedli tichou domácnost. Pro všechny členy domácnosti to nebylo nic příjemného. Paní Medunová byla pěkná semetrika, bál se jí celej barák. Po pracovní době raději chodil na melouchy, stavěl bytovky v Podolí, dětské hřiště na Malé Straně, opravoval činžák v Nuslích. Jednou vzal Marka ke svému kolegovi ze stavby, že se podívají na tehdy žhavou novinku přivezenou ze západního Německa – na video. Pan Kocábek pustil film Rambo / První krev a Marka to úplně pohltilo. Když přišel druhý den do třídy na základní školu, okamžitě chtěl založit rambo-kroužek. Kluci, budeme běhat do Krčského lesa a u altánku můžeme vzpírat polena, potřebujeme sice rambo-nože, ale zatím to můžeme dělat bez nich. Úplně ho slyším. Smůla byla jen, že ve třídě byl jediný, kdo viděl Ramba. Nikoho proto nepřesvědčil, a do Krčského lesa chodili tak jako tak, s tím rozdílem, že si tam hráli na partyzány místo na veterány z Vietnamu a házeli po sobě šiškama, a když potřebovali nůž, vytáhli rybičku, a ne ten zápaďácký rambo-nůž s buzolou a šitíčkem. Od šestého ročníku s nimi začaly chodit i holky, které se občas s některým z vyspělejších kluků po anglicku vytratily. Pomalu to přestávala být zábava. V osmé třídě začali kluci, a to včetně Marka Meduny, ošahávat holky, přitočili se k nim a rychle hmátli po jejich čerstvě narostlých ňadrech, většinou to dělali v ústraní, když je nikdo nemohl vidět, nebo třeba v tlačenici v šatně, kde se to naopak ve zmatku ztratilo. Když byl v osmičce, proběhla něžná revoluce, u nich na sídlišti se vše odehrálo nepozorovaně, jen v televizi se změnil program, dávali méně filmů a více nudného řečnění z tribuny, to se však mělo záhy změnit. Brzy nato se objevily blýskavé reklamy na západní zboží a seriály od Disneye a BH90210 a Marek Meduna byl chycen, naštěstí je tehdy ještě dávali s dlouhou týdenní frekvencí. Rodiče se po revoluci rozvedli. Otec se odstěhoval do malého bytu v Petrovicích. Marek zůstal s matkou, ale otce občas navštěvoval. Po základní škole se dostal na Gymnázium Jana Nerudy, kam se přihlásil kvůli oboru ložisková geologie. Nejdříve byl trochu nervózní, protože musel jezdit z okraje do středu Prahy, na což nebyl zvyklý, a Marek nikdy nepatřil k průbojným dětem, ani těch dívčích prsou moc neprohmatal a na gymnáziu se tato kratochvíle už neprovozovala. Ve třídě se potkal s dětmi doktorů, inženýrů, překladatelů, ekonomů a vůbec vysokoškoláků, ti změnili jeho okruh plebejských zájmů. Spřátelili se a zasvětili ho čtení novin a zájmu o kulturu, hlavně výtvarné umění a hudbu. Chodili na koncerty, památný byl koncert Naked Souls a Ecstasy of Saint Teresa, kde tyto dvě kapely málem zbouraly hlukovou stěnou prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. V ústraní se tam krčila velká lebka od Davida Černého. Meduna jednou se spolužáky při toulkách městem narazil na jeho trabant, který byl umístěn na Staroměstském náměstí, a dodnes ho zaráží, jak špatně měl vymodelovány nohy. Ale bylo to jedno, všichni si ještě vzpomínali na záplavu trabantů v okolí západoněmecké ambasády, formální aspekty díla nikdo neřešil. Revoluční časy byly ještě v živé paměti. Marek Meduna seděl v lavici s Alanem Plešingerem, nudili se během hodin výkladu fyziky, chemie a matematiky, a protože neměli do čeho píchnout, kreslili si do sešitů zprvu komické figurky, ale s tím, jak začali chodit na výstavy, i do jejich spontánních kresbiček vstoupily ambice. Když si navíc uvědomili jejich komerční potenciál, předtím viděli nějakou prodejní výstavu umění a přišlo jim, že ty ceny jsou fakt vysoké, postupně se od sebe odklonili v názoru, jak dál. Alan se pokoušel o komiks a zaměřil se na kreslení příběhů, zatímco Marek směřoval k současnému umění. Předplatil si časopis Ateliér a Výtvarné umění. Pokoušel se v tomto směru vzdělávat. Ale je nutno poznamenat, že někdy v té době navštívil s matkou výstavu Andyho Warhola ve Valdštejnské jízdárně a ta se mu vůbec nelíbila. Přestože na ni vstupoval s názorem, že bude skvělá, neboť jde přece na toho legendárního Warhola, o kterém četl v Reflexu. Ale nehledě na občasná zklamání dál navštěvoval galerie, líbila se mu výstava Tvrdohlaví v Městské knihovně a skupina Irwin, která vystavovala na nějaké skupinové výstavě v domu U Kamenného zvonu. Laibach byl jeho nejoblíbenější hudební skupinou, proto se mu Irwin jako její výtvarná odnož chtě nechtě líbit musela. Docházel na Akademii výtvarných umění kreslit akt. Často jim stál modelem pan Mleziva, jehož penis byl natolik obřích rozměrů, že neznalí považovali nakreslené figury za neproporční. Na konci čtvrťáku si konečně podal přihlášku s vědomím, že to bude jasné přijetí. Liberální rektor Milan Knížák mu byl více než jasnou zárukou. Ovšem zmýlil se, nevzali ho ani do druhého kola. Po gymnáziu nastoupil jako kulisák do divadla Labyrint, dříve Realistického a dnes Švandova. Dále kreslil a maloval, trochu zvětšil formát, více méně zanevřel na současné umění a pokoušel se být jako staří mistři, chtěl umět stejně dobře kreslit a malovat a čím dál víc mu bylo jedno, co maluje a kreslí. Většinou ztvárňoval rodinné příslušníky a zátiší s nádobím a ovocem, prostě to, co bylo po ruce. Zvláštní je, že se snažil vyhýbat kreslení a malování podle fotografie. Měl za to, že to není správné, že praví mistři se obejdou bez její pomoci. Během těch let jezdil téměř každý víkend na výlety po Česku, hlavně do bývalých Sudet, kde ho zarážela ta podivná vyprázdněnost a neurvalí exotičtí lidé, široký prostor krajiny, divoké louky a chybějící vesnice. Jezdili spolu s kamarádem Štěpánem Mikešem, a jak spolu trávili čas, rozuměli si čím dál více, až se ke svému vlastnímu údivu do sebe zamilovali. Poprvé se milovali v pokoji Včelařského vzdělávacího centra v Nasavrkách. Místo lubrikačního gelu použili indulonu. Byli z toho celí nesví. Co si všichni pomyslí, vždyť jsou teplouši. Lýtka však měli v jednom ohni. Svůj vztah před okolím tajili. V té době comming outy nebyly obvyklé, pak se to však provalilo, neboť je zahlédla spolužačka a stará drbna Silvie Hurábová, která to vyzvonila dále, třeba Martinu Krummholzovi, který se postaral o zbytek. Hoši zjistili, že jejich obavy byly liché, všichni jejich kamarádi to přijali úplně bez problémů, i pedant Tomáš Peroutka, který pocházel z katolické rodiny. Meduna se navzdory zamilovanému bezčasí protloukal asi tři roky od ničeho k ničemu, když ho v roce devatenáct set devadesát osm vzal Jiří Sopko do druhého kola. Tam sice opětovně pohořel, ale jeho kolegové a asistent Igor mu poradili, aby se příště přihlásil ke Zdeňkovi Beranovi a k tomuto doporučení mu návdavkem ukázali pár technických fines. Dalšího roku postupoval Meduna podle jejich rad, a ejhle, vyšlo to. V prváku chodil ještě do práce jako kulisák, aby si vydělal na nájem v bytě, který měl propůjčen od kamaráda, který již několikátým rokem studoval v Anglii. Bydleli tam se Štěpánem, který se v té době dostal na dějiny umění na Karlově Univerzitě. Během prázdnin si se spolužákem Luďkem Rathouským sehnali práci jako noční hlídači v Chemoprojektu, střídali se mezi sebou a výdělek byl na tehdejší poměry více než slušný, proto mohl konečně opustit místo kulisáka. S profesorem Beranem si Meduna příliš nerozuměl, zdálo se mu, že v ateliéru vládne i na jeho vkus zapšklá a ke světu současného umění poněkud nenávistná atmosféra. Proto se hned po prváku s Luďkem sbalili a přestoupili přímo do srdce temnoty, do ateliéru Jiří Davida. Zde záhy s několika spolužáky založili uměleckou skupinu Rafani. Osobní tvorba šla proto na několik let úplně stranou. Rafani měli přehršel výstav a akcí, a když k tomu ještě stále chodili do hospod a Meduna se Štěpánem Mikešem ještě občas tančit do Riviéry či Termixu a do posilovny, aby nevypadli z formy, na vlastní tvorbu už mnoho energie nezbývalo. Jeho přístup k vlastní kariéře se změnil až poté, co se vnutil Jakubovi Hoškovi do výstavního programu A.M.180.