8122

Narodil jsem se v polovině sedmdesátých let v Praze, vyrůstal jsem na jejím okraji v průběžně, svépomocí dostavovaném a vybavovaném domě, oblékán do pletených svetrů a živen domácími kompoty z ovoce vyrostlého na přilehlé zahradě. Má zkušenost jistě není ojedinělá… píše Tomáš Dvořák a má pravdu. Narodil jsem se v roce devatenáct set sedmdesát čtyři v okrajové čtvrti Prahy, kde jsem i vyrůstal. Obývali jsme s rodiči byt v malém cihlovém domě ve Štúrově ulici v Krči. V sousedním bytě na patře s námi bydleli i prarodiče z máminy strany. Ještě před mým narozením zbourali náš dům, aby spolu se starší zástavbou uvolnil místo plánovanému krčskému sídlišti. Tátu s mámou, dědu s babičkou a strýce s tetou úřad rozestěhoval do jednotlivých sídlištních bytů na Novodvorské. S demolicí domu jsme ztratili i zahradu, což nesl obzvlášť těžce děda, který na zahradě pěstoval broskve a meruňky, vzadu za domem choval králíky. Prarodiče vzápětí zakoupili chalupu v Defurových Lažanech, kam celá naše rodina, včetně strýců a tet, začala jezdit na víkendy. Během víkendů jsme ji přestavovali, strhli stodolu a místo ní postavili novou chalupu, děda dal plně průchod své pěstitelské vášni, rouboval stromy, máma, teta a babička zavařovaly kompoty, vyráběly marmelády a džemy. Postupně se naro-dili bratranci, sestřenice a sestra, takže se nás prohánělo okolo chalupy šest. Abych nezapomněl, jmenuji se Marek Meduna, Meduna po otci, Marek po Marku Spitzovi mnohonásobném vítězi olympijských her v Mnichově. Máma říká, že jsem jako dítě nechtěl jíst, dokud mi babička nezačala číst, že jsem byl mazané, ale jinak docela hodné dítě. V sobotu dopoledne jsme zajížděli nakoupit do blízkých Horažďovic, při té příležitosti jsme chodili na návštěvu k babičce z otcovy strany. Babička byla vdova, děda umřel, když bylo tátovi dvanáct let. Když jsem jí byl svěřen na hlídání, chodili jsme spolu na Prácheň zapálit svíčku na hrobě. Přes zříceniny hradu jsme sešli úzkou pěšinou okolo skalního ostrohu dolů k Otavě, podél níž jsme se vrátili polní cestou zpět do města. Babička měla dům u mlýnského náhonu. Udělali jsme si s tátou pruty z lískového keře. Navečer jsme nahodili, prut zatížili kamenem a ráno se těšili na úlovek. Já jsem většinou chytil jen okouna nebo bělici, můj největší úlovek byl úhoř, který se někomu utrhl i s vlascem z rybářského prutu, a jak úhoř plaval dolů po proudu, tak se vlasec, který mu vedl z tlamy, namotal na můj vlasec a já ho ráno ke svému překvapení vytáhl. Celá rodina nejen stavěla, betonovala a pěstovala zeleninu, ale i kradla, chodili jsme s rodiči v noci na brambory, na kukuřici, na hrách. Na něj nás babička posílala tak často, až ho bylo tolik, že ho nestihla zavařovat a větší část se zkazila. S bratrancem jsme pytlačili kapry v chovném rybníku u Černic, odkud, jak nám někdo řekl, pocházel druhdy slavný fotbalista Skuhravý. Jednou, vlastně několikrát, jsme ukradli v kachňárně několik kachen. Pokradmu jsme se přikradli k plotu, opatrně přelezli pletivo, potichu došli k měsícem ozářenému hejnu bílých kachen. Z nedaleké vesnice se neslo štěkání psa, blízký les šuměl, vlnky na rybníku měkce šplouchaly, kachny snad spaly, bylo slyšet jen tlumené šustění peří, a hlídač, jak jsme se ujistili, asi před půl hodinou odjel domů. Lehkými přískoky jsme se rozběhli k hejnu chytit nejbližší ptáky. Jakmile jsem vběhl na pláž, nohy mi podjely po vrstvě hoven a já jsem jak po mokré trávě sjel do vody, celé hejno se postavilo na zadní a začalo zběsile kejhat. Celý mokrý jsem viděl bratrance, jak na břehu honí kachny, kterému mu však překvapivě obratně unikaly. Nakonec jsme na břehu posbírali kachní mrzáky, kteří nemohli chodit ani poletovat. Vystrašeni hlukem jsme rychle přelezli plot, přehodili si přes něj kachny a s nimi na řídítkách odjeli do Lažan. Zobáky jsme jim svázali gumičkou do vlasů, aby nás během jízdy neprozradily. Děda měl z kachen radost a během léta se o ně staral tak dobře, že se všechny uzdravily. Od mých zhruba čtrnácti let se rodiče začali hádat, o čtyři roky později se rozvedli, ztrátu otcovského dohledu jsem považoval za ulehčení, po gymplu jsem se rozhodl, že budu malířem, risknul jsem odchod z Přírodovědecké fakulty, jak jsem to tehdy chápal, směrem k životu, k zaměstnání kulisáka a budoucí umělecké kariéře. Oddálení otcovského vlivu mi toto rozhodování velmi usnadnilo. Řekl bych, že tento okamžik byl v mém životě rozhodující, pak už může následovat výčet emancipačních kroků, ovšem to bych upadl do značného zjednodušování, neboť cesta byla strastiplná a prašná, vroubená trnitými keři a plná výmolů. Každopádně na Akademii jsem se dostal, navzdory varování Josefa Wágnera, který mi pomáhal s přípravou na přijímací zkoušky a neustále spílal, že umělci jsou zlé, egoistické děti, kterým není dáno dospět, a jen se nevzrušeně prohlížejí v zrcadle, zatímco svět okolo nich se rozpadá na kusy.